Tam, kde bývalo divadlo pojmenované po E. F. Burianovi a kam jeho syn Jan nevstoupil, začala před dvaceti lety historie divadla Archa, která je po celou dobu svých úvodních dvou dekád spojena s koncerty a dalšími projekty Jana Buriana. A hned připojím – v poslední době i jeho synů Jiřího a Jana.

 Honza Burian – neboť tak mu říká většina jeho kamarádů či spoluhráčů – poděkoval zaplněnému hledišti, že předposlední březnovou neděli dali přednost české Arše před televizním fotbalovým španělským El Clásico Real Madrid – Barcelona. Přitom na prostorném divadelním jevišti mi to fotbalové hřiště docela připomínalo: vzadu, kde bývá branka, bylo skoro tak velké promítací plátno. Uprostřed „hřiště“ seděl – jako centrhalv – Jiří Burian za stolem plným přístrojů na vyrábění zvuků, a ještě navíc měl u sebe opřenou kytaru. Na levém křídle seděl za podobným stolem jeho bratr Jan a z pravé spojky střílel od klapek  přesné češtinářské i filozofické góly textů svých písní jejich otec Honza. Přední mikrofon, nejblíže divákům, byl určený centrforvardům, v tomto případě hostům.

Na plátně se o přestávce i později promítaly zajímavé i humorné snímky z Portugalska, kytaru měl Jiří nejen jako rekvizitu, ale i jako naladěný nástroj. Druhou půlku začínal hraním na přístroje Jan a deset minut mu odměřil mistr světel zablikáním. První host - písničkář Kitchen – měl na hlavě černou kápi s otvory pro pusu a oči a v ruce telefon s nahranými podklady k tomu, co zpíval. Druhý host – Petr Váša - nepotřeboval ani ten telefon a sál jásal a bouřil, protože způsob, jakým Petr Váša už roky prezentuje poezii, je neopakovatelný a nádherný.

Honza Burian se přiznal, že by rád propagoval to, zač jeho maminka Zuzana Kočová byla kritizována tehdejšími kulturtrégry. Jeho písničky byly takové, jakými si vydobyl náramné místo mezi českou písničkářskou elitou, takové, u nichž je škoda propásnout slovo textu, zkrátka takové, proč dvacet let v tomto divadle a na mnoha dalších místech stojí lidem za to na Buriana jít.

Trio Burianů vypadá jako málo muzikantů, ostatně Honza se přiznal, že by někdy chtěl mít za sebou big-band, ale muziky udělali tolik, že jí bylo plné divadlo a moc nescházelo, aby zvukařské bedny rozechvívaly šaty nebo nohavice.

Koncert byl slavnostní, k jubileu. Proto přišel i ředitel divadla Ondřej Hrab a dostal cédéčko a dévédéčko s Burianovými písničkami.  S viditelným uspokojením konstatoval, že jak to vypadá, hned tak se Archa Burianů nezbaví…Honza při této slavnostní příležitosti vypustil do světa i prodlouženou a o fotografie doplněnou knihu o Portugalsku (Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky), která vyšla ve věrném nakladatelství Galén. Autor pravil, že jako ateista ji nebude křtít, ale byl připraven ještě zalepený výtisk knihy věnovat někomu z diváků, který umí portugalsky – což se nestalo, protože žádný portugalštinář v zaplněném divadle nebyl, a tak čtenářem bude autor…

Finále večera bylo zároveň majstrštykem třetího hosta: na podium se vrhly v bílých a fialových tričkách s nápisem Old´s Cool členky ženského seniorského sboru Elpida a společně s Janem Burianem zazpívaly tři jeho písně.

Přemýšlel jsem, co závěrečného o tomto krásném večeru napsat, ale napadlo mě jediné: totiž jak je dobře, že toto místo – už před mnoha lety zasvěcené kumštu – je pořád tím světélkem naší kulturnosti.