Skupina Pacifik - zleva Tony Linhart, Marcela Voborská, Helena Maršálková, Honza Andělín Frühwirt

Už pár desítek let trvají hudební potlachy, které původně uváděli Tony Linhart s Wabim Ryvolou a po Wabiho odchodu do věčných lovišť a rekonstrukci Malostranské besedy se tento pořad pod Tonyho vedením vrátil zpátky do kultovního prostředí Besedy.

Pravidelně vyprodané hlediště není žádnou výjimkou, protože to jsou moc příjemné večery, které zpravidla nic nedluží svému názvu, protože nejen  skýtají hudební potěšení díky Pacifiku a pozvaným hudebním hostům, ale reagují na to, co se děje kolem nás.

Abych to konkretizoval – Potlach poslední únorovou středu vzpomněl na písničkáře Jardu Řehoře, Tony nezapomněl připomenout datum 17.února 2014, kdy došlo ke kácení stromů na pietním místě zvané Zlaté dno na Brdech a v závěru  potlachu  zazněla i  písnička Wabiho, věnovaná Pacifiku, protože jak Tony uvedl – dva dny a devatenáct let uplynulo od chvíle, kdy nás Wabi opustil.

Hostem byla tentokrát skupina Sekvoj, letití kamarádi a souputníci Pacifiku. Pavel Hurt, Olda Dolejš a Pinďa Makal přinesli na koberec besedního jeviště pořádnou dávku energie. Možná i proto, že Tony Linhart se pochlubil písničkou, kterou Sekvojákům složil – a hned ji naučil i publikum: jak Sekvojáci  spadli do hnoje atd. Trojice rozchechtaných  muzikantů začala morytátem o hospodě Santa Maria, a pak už zněly další sekvojácké fláky, které si s nimi zpíval nejeden hlas v hledišti: Vlídný kout, Colt, Džíns bunda, Karolína,Nouzová kolonie a další. Přídavek Ženská nestačil, a tak došlo i na  oblíbeného Kocoura s Pinďovým mňoukáním, ačkoliv Pavel původně zahlásil provokativni informaci po prvním přídavku, že teď si připravili patnáctiminutovou instrumentálku…Prostě nálada jako na správném potlachu.

Skupina Sekvoj - zleva Olda Dolejš,Emil Pinďa Makal a Pavel Hurt.

Po přestávce doplnili Tonyho brčálově zelená Marcela Voborská, tmavě hnědá Helena Maršálková a černě oděný Andělín Honza Frühwirt. Potěšili diváky dvěma písničkami, které se nevešly na pacifické DVD – Stovky vlaků a Dobrej den, ale to těšení pokračovalo dál Orionem, neboli žižkovským tangem, proslulou Mississippi, Tonyho písničkou o ČKD, kterou údajně nabídl Mistrovi a Kája ji odmítl, saintlouisským blues, které nádherně zpivala Marcela, Andělín  ji doprovázel na kytaru a Tony na svou pověstnou plechovou hubu, která umí napodobit nejen  klarinet nebo pozoun, ale třeba i bicí.

Tony jako vedoucí skupiny ( však mu taky lidi zatleskali, když to připomněl, aby si z něho ostatní  spoluhráči nedělali psinu) spravedlivě rozděluje zpívání, aby si přitom i odpočinul, takže zaznělo v Andělínově podání Víno svařené i Hej kočí, Marcela zazpívala Ztracené tratě a musela přidat Bát se nemusíš Pepy Blažejovského, Helena nemohla nezazpívat Karlínské nábřeží a přidat tango se svým hereckým majstrštykem zkoulované zpěvačky.

Když Tony připomněl  roky a kousek, co tu už s námi není Wabi, zazpívala Marcela Wabiho písničku  To bude asi tím a když všichni zpívali s Pacifikem Tulácký blues, oprávněně jsme se těšili na Andělínovu kytarovou exhibici, protože ozářila potlachovou atmosféru přesně tak, jak jsme to cítili.

Na konci března budou hosty Paběrky Marko Čermáka a Tony doufal, že zpráva o Markově zlomené ruce se nepotvrdí.

Foto: www.skupinapacifik.cz,  www.sekvojmusic.cz