Nevím, jak jinde, ale v domovském městě České Budějovice ukrojili Nezmaři říjnovému publiku pořádný kus ze svého narozeninového hudebního dortu. Na tom tentokrát zaplálo sedm svíček, protože tahle trvalka na folkové scéně zvolila už dávno pro oslavy výročí kapely systém pětiletek. Takže kdo umí počítat, došel k závěru, že Nezmarům je rovných pětatřicet! A to není zrovna málo. Navíc, když ve stávající sestavě beze změny fungují již neuvěřitelných jedenáct roků.

Trvalí nezmarští příznivci si zvykli, že kulatá a půlkulatá jubilea skupiny jsou vždy doprovázena mimořádnou sérií koncertů s nášupem různých recesistických i muzikantských chuťovek - a výjimkou nebyl ani letošek. Odcházeli jsme z koncertu po více než třech hodinách doslova nabití dojmy a zážitky. Kromě nevšední dramaturgie si totiž diváci užili i řady překvapení. Musím podotknout, že jedno z nich bylo nečekaným překvapením i pro kapelu samotnou. A to, když si Pavel Zajíc svou šikovností při domácím kutilství vyřadil z provozu levou ruku jen pár dní před koncertem. Nastoupil sice k mikrofonu se svým hlasovým fondem, ale jeho nástrojový part narychlo převzal Pavel Malina. Zajda se sice pokusil předvést publiku, že i jednou rukou lze hrát na kytaru, když někdo (v tomto případě Pavel Malina, rovněž s přezdívkou Zajda) za vás mačká akordy, ale na víc než na jednu písničku si tato dvojhra na jednu kytaru netroufla.

Malé retro na začátku pořadu v podobě parafráze někdejších socialistických filmových týdeníků, pochopitelně v duchu vtipné nezmarské nadsázky, spolehlivě pobavilo přítomné, stejně jako různé video-vsuvky z minulosti kapely v průběhu koncertu. Bonbónkem na servírovaném dortu byl i výstup Petra Koláře, jehož spojují s kapelou vzpomínky z dětství, kdy ho jeho sestra - první nezmarská zpěvačka Iveta Kolářová - brávala na zkoušky. Jiným, neméně potěšujícím zpestřením byla nesporně hudební účast vynikajícího cellisty Pavla Barnáše při části pořadu a opomenout bych neměla ani doprovázejícího bubeníka Radima Pígla. Doslova přehlídkou bývalých nezmarských zpěvaček byl ovšem závěr koncertu, kdy na scéně chyběla jen Lenka Slabá, která nyní žije v Kanadě. A chyběl mi u té slávy mimo jiné i Jarda Matějů, který s Nezmary ušel také slušný kus cesty.   

Mnozí z přítomných, stejně jako já, čekalo netrpělivě na společné vystoupení Nezmarů se swingovým rozhlasovým orchestrem Václava Hlaváče, jehož předchozí premiéra na třeboňské pláži Ostende mi bohužel unikla. Tak jsem měla možnost vychutnat tohle nevšední spojení v půlhodinovém závěrečném bloku. Příjemný zážitek, i když se musím přiznat, že podstatně silnější dojem na mne udělalo někdejší první hudební spojení Nezmarů s Jihočeskou filharmonií. Ostatně od té doby si Nezmaři zahráli i s jinými filharmoniemi, také s dětským symfonickým orchestrem, s cimbálovkou... A tak přemýšlím, jakou muzikantskou fúzí hodlají Nezmaři překvapit příště. Moc toho už k výběru nezbývá.

Nicméně rozloučili se s návštěvníky potěšující zprávou, týkající se blízké budoucnosti. Při koncertě totiž zahráli několik písniček z nově připravované desky, která by měla být hotová za pár měsíců, protože už v únoru s ní hodlají vyrazit na šňůru. K novému natáčení ve studiu českobudějovického rozhlasu se  odhodlali po sedmileté pauze (jak symbolické!) a zajímavostí je, že tentokrát bude album obsahovat i tři převzaté skladby. Kvituji s povděkem, že jednou z nich je také moje oblíbená Hallelujah od Leonarda Cohena, jejíž jinou českou verzi už před dvěma roky při světovém trampském potlachu v Kanadě představil Radek Tížek. Ale věřím, že časem si stejně zamiluji i text Zajdův. Tedy toho pravého nezmarského Zajdy.

Foto: Deník/ Jaroslav Sýbek