Rosťa Čapek, světově proslulý výrobce strunných hudebních nástrojů, uspořádal v sále břevnovského hotelu Pyramida další ze skvělých koncertů, kterými začíná být Pyramida proslulá jako třeba Lucerna. V půli listopadu pozval Banjo band, včetně jeho žijících exčlenů, ke koncertu, kterými by se oslavila sedmdesátka Ivana Mládka. A jestliže na spoustě koncertů muzikanti zahrají jednu nebo dvě skladby tzv. „na přání“, tohle byl „na přání“ celý večer.

Pořadatel Rosťa (který rozhodně nezapře svého tatínka Krisťáka, ani maminku Jarku, první banjistku Schovanek) poděkoval sponzorům a dalším dobrým duším, které pomohly koncertu na svět a informoval nacpaný sál, že mezi diváky jsou tři význačné skupiny : jachtaři, výrobci hudebních nástrojů a děti do sedmi let…

První skupinu reprezentoval jachtařský guru David Křížek, druhou nositelka slavného jména Zuzana Petrofová a třetí skupina se rozptýlila většinou po klínech a rukou svých rodičů. Mnoho přítomných mužů vyjádřilo své sympatie k oslavenci tím, že zvolili přibližně stejný účes jako Ivan.

A pak už to jelo. Základní sestava kolem Ivana Mládka – Jan Mrázek s prstýnky a valchou, Zdeněk Kalhous u kláves, doktor Tomáš Procházka za bicími, Václav Dědina se suzafonem a Vítězslav Marek s trubkou¨- začala Lindou, a pak už pokračovala jednou známou písničkou za druhou, Do hlavy ne počínaje…A do základní sestavy se přimíchávali hosté z historie kapely. Asi nejvíc si zahrál ( i zazpíval) Gejza Gerendáš, ale zpíval i Petr Kaňkovský.

Mužskou část Banjo bandu zdařile vyrovnávaly dámy. Libuna zapěla o děvčeti ze samoobsluhy, Lenka Plačková přečetla kus svého živočichopisu a nechyběla svým hlasem v písni o křečkovi, Lenka Šindelářová s typicky podmalovanýma očima se svěřila, jak to včera večer u sila zkusila a aby jí přítomné divačky nezáviděly, předvedla jim své růžové bombarďáky. Ivan Mládek napomenul vážené přátele v publiku, aby se ji nesmáli, protože by se divili – když se odlíčí a pořádně učeše – jaký je z ní pohledný chlap.

Druhá půlka začala slavnostním předáním narozeninového daru – modelu autíčka z roku 1948 – o kterém Ivan Mládek s úlevou řekl, ještě že to není mercedes, protože ty se nejvíc kradou, došlo na narozeninový přípitek a koncert pokračoval. Ivan vzbuzoval bouře potlesku svými exhibicemi celým tělem při hře na banjo a stačil mezi písničkami kromě vtipů ještě představit jednotlivé muzikanty způsobem, který by zamezoval, aby si je diváci pletli. Třeba uvedl, jak Václav Dědina přišel ke svému suzafonu za totáče, kdy jak známo, sehnat valuty k nákupu nástroje nového bylo téměř nemožné. Naštěstí když jeli hrát do Německa mu někdo poradil, aby si vzal nějaký slušný starý nástroj, ten tam prodal a bude mít peníze. Tak Václav prodal starou loutnu a koupil si americký suzafon. Jenže když se vraceli, chtěl zvědavý celník vidět loutnu, kterou měl Václav v celním prohlášení. Pohotový Vašek se přiznal, že loutnu ztratil.A co tady ten suzafon, který v prohlášení není? – dotíral celník. Ten jsem našel – odtušil Václav… a od té doby má Banjo band suzafon.

Došlo samozřejmě i na Láďu, co jede s lodí, Lenka Šindelářová si na písničku o Japonci z Jablonce vzala apartní japonský klobouček, Gejza chvíli zapřemýšlel, co je to za písničku Jez, ale hned se chytil a Yes, Yes, Yes případně No, No, No s ním zpívalo i publikum.

Skupina posluchačů do sedmi let byla možná vyvedena z míry, když Lenka Plačková přednesla svou verzi známého hitu Na tom našem dvoře, ale odrostlejší diváci se náramně bavili, ostatně jako celý večer. Vytleskali si (jak jim Ivan napověděl) i dva přídavky, a tak do Břevnova zavítal i jasně očekávaný Jožin z Bažin a z úplně poslední písničky museli mít radost hlavně Moraváci, protože kousek od pražského Hradu zaznělo přesvědčivě, že Brno je zlatá loď…

Dvě věci byly naprosto neoddiskutovatelné: že by sedmdesát tomu vitálnímu člověkovi jménem Ivan Mládek nikdo nehádal a že takové narozeniny by si asi přál každý.