Fešáci s Michalem Tučným (s mikrofonem uprostřed) jako hosté festivalu. Kapela i zpěvák na Portě začínali – Michal jako zpěvák country-rockových Rivals z Prahy,  Fešáci jalo ústečtí Bluegrass Hoppers. Už v 60. letech minulého století byli úžasní.

V roce 1977 vstoupila Porta do svého druhého desetiletí. Mohlo by se zdát, že úspěšných deset uplynulých ročníků poskytlo dostatečné záruky, zajišťující bezproblémový průběh těch dalších. Opak byl ale pravdou. Vážné problémy například způsobilo už jenom zajištění místa konání národního finále XI. ročníku. Přežívaly totiž zkreslené pohledy na tento hudební festival, způsobené jednak ideologickým přístupem státních orgánů a jednak neobjektivními a nefundovanými hodnoceními a informacemi.

To byly také důvody, proč se přes pozitivní hodnocení X. ročníku v Ústí nad Labem nepodařilo stabilizovat trvalé místo konání národního finále Porty. Ještě v pozvánce na první zasedání ústředního štábu, která je datována 22. února 1977, se předpokládá, že finále Porty 77 se bude konat 7. - 10. července pravděpodobně v Ústí nad Labem. Již o několik dnů později se tento předpoklad ukázal být chybným a ještě koncem března nebylo jasné, kde vlastně finále Porty najde přístřeší. Nakonec se o ně postarala pohostinná hanácká Olomouc.

Ale o tom, jak se Porta do Olomouce dostala, ať raději promluví Vláďa Ludmila, bývalý člen olomoucké skupiny Dostavník a jakýsi „spiritus agens“ všech tří po sobě následujících olomouckých Port:

„Když jsme se v dubnu 1977 vraceli z krajského kola Porty v Zábřehu, jel s námi ve vlaku také tehdejší tajemník OV SSM v Olomouci Přemek Nevrla. Jak jsme si tak s klukama z Dostavníku povídali o svých dojmech z Porty, přišla řeč i na národní finále. V Zábřehu se totiž hodně mluvilo o tom, že pro národní finále zatím není místo konání. Přemek povídá, že bychom mohli uspořádat Portu v Olomouci. Nevím, nakolik vážně to tehdy myslel, ale mně se to líbilo. Hned další den jsem zavolal do Prahy na ČÚV SSM Milanu Rambouskovi, tehdy pro mne člověku naprosto neznámému, později už dobrému kamarádovi, a řekl mu, že v Olomouci je zájem o Portu. Tím jsem zřejmě připravil nejen Přemkovi, ale i celému OV SSM pěknou šichtu. Ale jak jsem později zjistil, tak také sobě. Brzy totiž proběhlo jednání mezi zástupci ČÚV SSM, ústředního štábu Porty a OV SSM a bylo rozhodnuto uspořádat finále Porty 77 v Olomouci. A tehdy Přemek srovnal skóre.

Scénograf vyřešil sporný prostor olomoucké sportovní haly opravdu důmyslně. Na obou stranách podélného sálu vyrostla u házenkářských branek pódia. Mezi nimi se ze strany na stranu přesouval děj.

Zavolal mi: ,Chtěl jsi Portu, tak budeš pomáhat!´ Byl sestaven místní štáb a začala každodenní práce s přípravou festivalu, který byl pro naše město velkou neznámou. Tak se mi třeba stávalo, že se lidé při různých jednáních ptali, co to vlastně to ,Porto´ je. Jeden z největších problémů bylo najít vhodný sál. Tenkrát se ještě nikomu nesnilo o Portě pod širým nebem a o patnácti i více tisících diváků už vůbec ne. Jasné bylo pouze to, že by to měl být sál velký. Když už to vypadalo všechno beznadějně i se sály malými, které z různých důvodů nemohly být zapůjčeny, pomohla Dukla Olomouc. Půjčila sportovní halu na Šibeníku a spoustu brigádníků z řad vojáků, kteří pomohli všude, kde bylo třeba. Velkou pomoc Portě poskytl také PKO. Nejenže pomohl radou, ale věnoval prostory pro recitály, prostory pro výrobu Portýra i tiskové stroje. Tak jsme se postupně prokousali všemi problémy, hala i všechno ostatní bylo připraveno a Porta 77 mohla začít. Začala nejenom přehlídka pěkných písniček, ale i fantastického, ukázněného publika, večerů s nádhernou atmosférou, do té doby v Olomouci neznámou. Porta měla takový ohlas u široké olomoucké veřejnosti, ale i institucí, že se prakticky ihned po skončení Porty 77 začalo uvažovat o dalším ročníku Porty opět v Olomouci.“

Trampská Stopa z Pardubic, dlouhé léta především vokální ozdoba řady ročníků festivalu, držitel Zlaté Porty. Tehdy to bylo nejvyšší ocenění v žánru.

Tímto způsobem se tedy podařilo vyřešit místo pro konání národního finále XI. ročníku Porty. Termín zůstal nezměněn - 7. - 10. července 1977. Ačkoliv prostory haly Dukly Olomouc byly nakonec jediným východiskem, průběh soutěže ukázal, že právě takovéto prostory jsou svojí neformálností optimálním místem pro konání i dalších ročníků Porty.

Ještě než se ale podíváme do Olomouce na průběh národního finále, je třeba říci, že krajská kola Porty 77 proběhla v Praze, Hradci Králové, Kutné Hoře, Zábřehu, Českých Budějovicích, Velkém Březně, Brně a Horním Slavkově a zúčastnilo se jich 250 soutěžících kapel, ze kterých 48 postoupilo do finále.

Olomoucké prostředí předčilo všechna očekávání. Vhodné a nápaditě zpracované výtvarné řešení obou pódií umožnilo vytvořit i využitím sportovního náčiní jako dekorativního prvku tu pravou „porťáckou“ atmosféru, na kterou diváci reagovali spontánně. Mimo to dvě pódia vyloučila jakoukoliv, byť sebemenší ztrátu času, protože než jedna kapela dohrála, na opačné straně sálu už byla připravena druhá. A to bylo při počtu 48 soutěžících skupin bezpodmínečně nutné. Konferenciérovi Mirkovi Kováříkovi toto řešení naopak umožnilo předvádět fyzickou kondici při sprinterském přebíhání z jednoho pódia na druhé úzkou uličkou mezi sedícími diváky. Co se týká soutěže a soutěžících skupin, dalo by se říci, že Porta 77 se vyvinula směrem folkovým, i když je třeba připomenout, že příjemně překvapilo několik kapel, které oživily její trampskou tradici a navíc ji i obohatily moderními prvky, čerpajícími z jiných hudebních oblastí. Byli to například pardubičtí Vodáci, hradecký Úsvit, chrudimská Chrpa nebo pardubický Topas, který vznikl odštěpením od Stopy. Čili: výhradně východočeské kapely. Folkové skupiny se představily v jakémsi protikladu. Snad jen pro toho, kdo byl tehdy na Portě poprvé, bylo překvapením, že z pódia zazněl zhudebněný Wolker, Rimbaud či Apollinaire, že nadšené publikum aplaudovalo Mozartovi, rumunské lidové písničce, černošskému spirituálu či Montiho čardáši. Na druhé straně ovšem šeď pubertálního meditování některých folkových skupin byla na prvních dvou soutěžních koncertech k nepřežití. Po delší době se na Portě objevila jako host i slovenská skupina a výkon bratislavských Harvestrů byl příjemným překvapením.

Jarmila Jamajka Koblicová s otcem Rudolfem. Základ kadaňské Verumky, krásná dvojice, jejichž vztah byl přerušen až Rudovou náhlou smrtí. Měl tichý a velmi krásný pohřeb. Na gotické věži kadaňské radnice vlála černá vlajka.

Porota udělila pět port, a protože zároveň zveřejnila i hodnocení oceněných skupin, bude zajímavé je uvést:

Brontosauři (Praha) - autorský přínos pomáhající rozvíjení žánru a koncepčně vyjasněný přístup k repertoáru i interpretaci. Důsledné uplatňování vnitřní angažovanosti témat sdílnou a přitažlivou formou.

Pytlík Pepy Kadeřábka (Praha) - repertoárové obohacení žánru, profesionálně dokonalé zvládnutí obsahu i provedení písní. Humor v písničkách a výborný dojem z celého vystoupení. Objev roku.

Slzy (Praha) - dokonalý interpretační výkon. Po autorské stránce výjimečně zdařilý pokus o uplatnění neobvyklé a obtížné textové tematiky v naprostém souladu s hudebním vyjádřením.

Variace (České Budějovice) - autorský přínos k rozvíjení žánru, uplatnění prvků lidové písně v moderním folku, po textové i melodické stránce dokonale skloubené.

V modrém stínu (Frýdštejn) - technicky dokonalý výkon, po stránce vokální i instrumentální, sugestivní projev a dokonalé prožití muziky. Objev roku.

Dále porota udělila čestná uznání skupinám Bobři, Wyjou, Roháči, Country expres, Topas, Verumka a Zvonky, uznání skupinám Vyprahlo, Dostavník, Sasanky, Duha, Nezmaři (Sokolov), Vidouc a Vodáci, a čtyři zvláštní uznání jednotlivcům za sólový projev. Ústřední štáb udělil opět Zlaté porty, tentokrát kapelám Fešáci, Volupsije, Stopa, a Kantoři a bratrům Františkovi a Janovi Nedvědovým.

Geniální Mirek Kovářík. Dokázal ovládnout prostor a naplnit ho láskou a poezií. Pokud ty haly měly střechu, ta božská energie neunikala. Do amfiteátrů už nastupovali mluvci jiného založení. Rodil se nový a hřmotnější typ – moderátor. Mluvící hlava, speaking head. Leč doba je plná mluvících hlav. Už také mohou kandidovat na prezidenta, a dělají to.

Od pátku kromě hlavních soutěžních koncertů probíhaly odpoledne také recitaly vybraných skupin v Dvořákově a Geislerově sále PKO. Závěr Porty patřil již tradičně Dvoraně. Koncert měl spád. Vtip a humor střídaly vážná zamyšlení, stále bylo na co se dívat, co poslouchat. Z hostů nejvíce zapůsobil Michal Tučný s Fešáky, zvláště směsí svých starých písní. Po delší přestávce se objevili královéhradečtí Kantoři, a ti zvláště spolu s Variacemi, Stopou a dalšími skupinami přispěli ke skoro až jammsessionové atmosféře Dvorany. Vadou na kráse Porty 77 byl fakt, že v celém tom shonu při hledání místa pro národní finále se nějak pozapomnělo na autorskou soutěž, takže ta v tomto ročníku nebyla z technických důvodů nakonec vůbec vyhodnocena. Celkově je ale možné XI. ročník hodnotit kladně a nelze než souhlasit s pocity a postřehy hudebního skladatele Jindřicha Brabce, které v Olomouci na finále Porty 77 vyslovil:

„Jsem na Portě poprvé, ale první dojem: báječný! Útěk z pozlátka, kvůli kterému jsem ujel z Bratislavské lyry a Děčínské kotvy ještě před skončením těchto festivalů. Tady cítím, že ti lidé zpívají, protože je to baví.“

Foto: Jiří Hampl

Popisky pod foto: (fsk)