Čtvrtek: PRAGUE INTERNATIONAL MUSIC FESTIVAL UNITED ISLANDS ČESKÉ SPOŘITELNY začal skleničkou šampaňského ve dvoraně Nosticova paláce. Mezi dvěma ženami uvádějícími celý festival, jedné civilně oblečené a druhé v černém rouchu a mohutném černém klobouku, byla ministryně kultury Alena Hanáková. Primátor tu nebyl a stručně promluvil starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký, druhý garant festivalu. Téměř přes rameno se mu díval bronzový kůň v nadživotní velikosti od Karla Nepraše (+), který je verzí pomníku Jaroslava Haška na Žižkově. Hašek tu je ve zdi a kůň pokračuje v další místnosti. Až se někdo z vás stane ministrem nebo ministryní kultury, a toto místo je přeobsazováno nejčastěji, tak si toho všimněte.

"Sezame, otevři se" - ministrině kultury Alena Hanáková a starosta MČ Prahy 1 jako garanti festivalu symbolicky otevírají bránu dvorany Ministerstva kultury pro návštěvníky zahajovacího koncertu festivalu United Islands České spořitelny.

Ministryně kultury Alena Hanáková při zahájení festivalu zdůraznila otevřenost budovy Ministerstva kultury pro kulturní akce i v následujícím období.

Zahajovací koncert United Islands ČS otevřela skupina Lanugo.

Při slavnostním zahájení UIČS - minisryně kultury Alena Hanáková a pořadatel festivalu Martin Voňka spolu s dramaturgem Davidem Gaydečkou.

Na scéně zvukaři už vyladili mikrofony a nástroje (všimli jste si, že zvukaři už jsou důležitější než muzikanti a zpěváci?) česká kapela Lanugo spustila příjemnou muziku. Byl to rock, folkrock, jazzrock? Promiňte, žánry se už tak promíchaly, že se v tom vyznají jenom kritici a ti ještě většinou bývají specialisté, vyjma Jiřího Černého, který mluví do fšeho.

Skupina Lanugo

Zpěvačka skupiny Lanugo Markéta Foukalová.

Na zahajovací koncert přišli i posluchači s kočárky

To není "Otík z Vesničky mé střediskové", ale miminko s "protihlukovou ochranou". Pohoda pro všechny.

Jako druhá zahajovací kapela se představila skupina Luno.

Josef Kobra Kučera s bronzovým koněm Karla Nepraše v areálu Ministerstva kultury.

Bylo tu dobře, ale já jsem chtěl stihnout ve Vagonu Drtikol. Pamatuju si Vagon, který vypadal jako vagon a byl tu jazzový klub. Teď je tu všehochuť klub a na stěnách je Pop Muzeum vyplněné foto i textovou dokumentací. A nejznámnější světoví i čeští interpreti mají svůj ksicht vyvedený na zdi coby fresku. Impozantní. Drtikol drtil tóny na tvrdo, až jsem si musel vypnout sluchátko. Ale potěšili mne. Do chvíle, než jsem musel zase stíhat tramvaj na Malostranské náměstí.

Malostranská beseda je moje srdeční záležitost. Interiéry jsou laskavě krásné, v předsálí muzikantské scény si usednete na thonetky, upíjíte pivo, díváte se na ošklivé obrazy a bavíte se chvíli s Frantou Heřmanem a pak druhou chvíli s Vaškem Koubkem. Abych nekřivdil pořadatelům svým názorem na výtvarno, kterému rozumím více než muzice, tak musím konstatovat, že na chodbě jsou fantastické sochy z kovových spletenců od Marina Vavryse.

Slovenská skupina Silo a lampa svieť! hrála v Malostranské besedě.

Slovenská skupina Silo a lampa svieť!, což je zajímavý imperativ, jenže netuším o čem a pro co, ale muzika byla srozumitelně laskavá, i když, jak to už doba přináší, tvrdá. Trochu mi sice duněla lebka, ale bylo mi líto vypnout sluchátko, když z té vyladěné muziky bylo zpěvákovi rozumět o čem zpívá a slova ještě k tomu dávala smysl.

Z refýže jsem se díval na Malostranskou besedu z venku – a musím opakovat: Je krásná. Zatím co místo Malostranské kavárny, která byla laskavým protipólem, je shluk prázdných místností (7 hostů) v něčem co se jmenuje STARBUCKS COFFEE. Ale tam nehraje žádná muzika, zatím co pražské hudební kluby jsou všem pro radost. Ještě k tomu radost zadarmo.

Skupina The Colorblinds při večerním přestavení v Lucerna Music Baru.

Ale již předtím se odpoledne The Colorblinds představila na Václavském náměstí na takzvané ochutnávce festivalu. Zpěvák Adam Mišík se coby muzikant "potatil".

Jiří Wehle

Folková dvojice Vasilův rubáš

Elfy

Metoděj Konstantin, kterého Mike našel na Slam Poetry, velmi zajímavý performer.

"Ochutnávka festivalového dění" se opravdu vydařila - "Nesmírní lidé" jako první nasadili tvrdší tóny.

Foto: František Heřman a Otýlie Diatková