Greenhorns na Portě ´68. Zleva Jan Plivník Jedlička, Marko Čermák, Petr Bryndač, Josef Šimek, Honza Vyčítal. Greenhorni právě nastupují cestu ke slávě.

Neuplynul ještě ani celý rok a byl tu další ročník – Porta 68. Dejme opět slovo jednomu z povolaných, Kapitánu Kidovi:
„Mnohem větší podíl jsem měl na druhém ročníku, neboť jsem se v únoru 1968 stal zaměstnancem Domu kultury pracujících (DKP) v Ústí nad Labem, kam jsem se přestěhoval z Liberce, čehož jsem potom dlouho litoval, zvlášť po ránu. Po ránu totiž mydlárny, sirovodíkárny a plynárny nejvíc páchnou.

V rámci Porty 68 jsem vynalezl autorskou soutěž. Zúčastnil jsem se také interpretační soutěže s kapelou, která byla mizerná. Jelikož ale byla v Ústí nad Labem jediná, získala cenu obecenstva, což byla drahocenná dvanáctistrunná kytara čs. výroby, která se později (ale ne o mnoho později než kapela) rozpadla. Poprvé se objevili Hoboes, kteří vznikli ze sboru Zlatý klíč vyloučením většiny členů. Povězme si jména zbylých: Miki a Wabi Ryvolové a Míra Navara. Kromě účinkování jsem stvořil plakát a scénu, během roku zpracovával informační bulletiny Porta 68 a vyráběl zpěvníky s písničkami nazvané TZ (Trampský zpěvník) plus číslo – vyšlo jich do roku 1970 šest po šestnácti tisících. Kreslil jsem do nich obrázky, psal notičky a pokračoval jsem v tom později ve FCK (Folk a country klub – Praha), který se později přejmenoval na KMT (Klub mladé tvorby) a po roce 1989 zpátky na FCK.“

Ano, v tomto roce Porta začala v podstatě už v dubnu, neboť 15. dubna 1968 byla uzávěrka nově zavedené autorské soutěže, nebo, jak byla tehdy nazvána „Soutěže trampských autorů“. Mohli se jí zúčastnit všichni, kdo byli přesvědčeni, že skládají trampské písničky, bez rozdílu věku, pohlaví, povolání, atd. Soutěž byla anonymní, mohlo do ní být zasláno maximálně pět písniček od jednoho autora a hodnotila ji porota složená jak z odborníků, tak i z trampů. Z 51 písní od 23 autorů získala vítězství a keramickou portu Krinolína od Kapitána Kida. Na dalších místech se umístily Poslední míle od Mikiho Ryvoly, Už nejsi, Nevado od autorské dvojice Jedna Korda – Arnošt Mošna, Trail to Island (znovu Miki Ryvola) a další písnička Kapitána Kida Savana.

Dům kultury v Ústí nad Labem

Ale to zde byl už květen a Porta, řádně začleněná do československého kulturního kalendáře, měla své pevné termíny: soutěž country & western music v pátek 24. května ve velkém sále ústeckého Domu kultury, soutěž trampských sborů v sobotu 25. května v areálu ústeckého přírodního kina. Těmito termíny vyšli pořadatelé vstříc jak účinkujícím, tak i divákům, neboť se jednalo o volnou sobotu (v tehdejší době byly pouze některé soboty volné, jinak se v sobotu pracovalo), takže nevznikly problémy s dostáváním volna. Organizační štáb vydal opět několik informačních bulletinů, které již byly tištěny dvoubarevně a mimo organizačních pokynů a sdělení pro účinkující obsahovaly také různé informace a „drby“, a dokonce i písničky včetně notových záznamů, například Slabocha Bena nebo Kdo mi zatlačí oči? Od Kapitána Kida.

Obě interpretační soutěže proběhly podle osvědčeného modelu prvního ročníku Porty, přičemž všechny oceněné skupiny z minulého ročníku postupovaly přímo do finále. V soutěži c & w skupin přivedli konferenciéři Miroslav Kovářík a Jan Dušek z ústeckého studia Čs. Rozhlasu na pódium celkem 17 skupin. Je nutno říci, že umělecká úroveň těchto skupin proti prvnímu ročníku značně stoupla a upevnila se hegemonie pražských kapel, které obsadily všech pět prvních oceněných míst.

Porota ve složení ing. Miroslav Černý, ing. Zbyněk Mácha, Ivan Štědrý, Jan Oliva a Miloslav Langer vyhlásila toto pořadí: 1. Rangers, 2. Greenhorns, 3, Truckers, 4. White Stars, 5. Spirituál kvintet.

Možná, že vás trochu zaráží umístění Spirituál kvintetu mezi c & w skupinami, ale Spirituál kvintet tehdy hrál a zpíval hlavně černošské spirituály a americké lidové písně a balady, které se mezi c & w písně počítaly, a navíc v té době ještě nedošlo k oddělení folkových a country skupin.

Toto hegemonické postavení pražských kapel ohrožoval, ale pouze jenom částečně, bývalý AZ septet Jiřího Šosvalda, přejmenovaný nyní na Strangers, a to jen díky odlišné harmonii a výrazu. Ze dvou hostujících rakouských skupin z Vídně zaujal pouze soubor The Worried Skiffle Group, ale ani ten nepředvedl mimo show nic, co by mohlo takovým Rangers nebo Greenhorns konkurovat.

Sobotní soutěžní večer trampských písniček, který se nakonec pro nepříznivé počasí konal také v sále DK, začal Tony Hořínek malým proslovem a Jenda Korda na kytaru zahrál svou, tehdy už čtyřicetiletou trampskou hymnu Vlajka. Obecenstvo bylo sice ukázněné, ale atmosféra večera byla zhoustlá potlačovanými, ale i propukajícími vášněmi nesčetných trampských frakcí ze všech končin republiky. Již tehdy se začal projevovat konflikt mezi trampskými tradicionalisty a modernisty, který vyvrcholil známým „žabomyším“ sporem v následujícím roce na Portě 69. Ale o tom až později.

Hoboes, kteří působili nejsehraněji a předvedli nejnápaditější aranžmá (vezmeme-li v úvahu, že zpívali pouze v triu) byli málem vypískáni jako „profi“, přestože se umístili až za pražským Červánkem, který na festival přijel přímo z natáčení v televizi. Inu, trampské duše jsou někdy složité a záhadné. Porota, ve které kromě zvučných trampských jmen (Hořínek, Korda, Mošna) zasedli i odborníci, zkrátka neměla lehkou práci. První místo si nakonec odvezli brněnští Vavasatch za čistý dynamický vokál a výbornou harmonii, která se v projevu ostatních skupin ozvala jen málokdy. Druhý byl Červánek a třetí Hoboes, kteří navíc obdrželi cenu poroty za moderní přístup k trampské písničce. Teprve na čtvrtém místě se objevil první z držitelů port z minulého ročníku, pardubická Stopa, a hned za ní Peklo ze Semtína. Zvláštní cenu poroty jako objev Porty 68 obdržela skupina Osadníci ze Strakonic, která jinak skončila na sedmém místě, a vítězná skupina z první Porty, pražští Mohykáni, byla až šestá. Pátá kapela z Porty 67, přibyslavští Compardos, skončila ze šestnácti soutěžících skupin až na jedenáctém místě. I to hovoří o stoupající úrovni soutěže a zvýšeném zájmu některých kvalitních skupin, které se prvního ročníku Porty nezúčastnily. Porta se zkrátka „uchytila“ a začala růst.

Od diváků dostával organizační štáb spoustu nápadů a námětů, jak program Porty ještě doplnit, například výstavou trampských fotografů, malířů, nebo výrobků ze dřeva a kůže. Štáb naopak vydával v zájmu zajímavosti a spádu programu kapelám velice praktická doporučení, která mají trvalou platnost a i na současných Portách by se podle nich účinkující skupiny měly řídit.

Porta začala mít i ohlasy v tisku. Psala o ní Mladá fronta, Mladý svět, Obrana lidu a jihočeská Pravda. V ústeckém Průboji končila hodnotící recenze Porty 68 takto: „Je nesporné, že Porta získává na popularitě a lze předpokládat, že se v příštích ročnících již natrvalo zařadí mezi významné festivaly pop music. Pro další ročníky se lze jen přát, aby pořadatelé upravili statut a případně uspořádali vyřazovací předkola, kterými by úroveň jen získala. V každém případě však organizátorům a pořadatelům Porty patří dík za základní kámen k tradici celostátního rozsahu, jakou Ústí nad Labem dosud nemělo.“

Nikdo tehdy ještě netušil, že prakticky všechny tyto návrhy a připomínky budou akceptovány, i když některé pouze dočasně, protože se neosvědčily. Nikdo netušil, že tradice Porty v Ústí nad Labem bude trvat už jenom pouhé dva roky. Nikdo nemohl tušit ani předpokládat, že proti 33 skupinám zúčastněným v soutěži v roce 1968 se jich bude o patnáct let později účastnit více než dvě stovky a počet diváků, kteří navštívili koncerty na druhém ročníku Porty vzroste také mnohonásobně. Ale psal se tehdy teprve druhý ročník.