Před šedesáti lety, 1. 12. 1953, se narodil Jiří Pavlica, jedna z nejdůležitějších postav současné české hudby. Protože naše osobní kontakty a občasná tvůrčí spolupráce už trvají přes dvacet let, láká to k pojednání šíršímu. Řekl bych, že prvních dvacet pět let jeho života více méně přímočaře směřuje k primáši Jurovi Pavlicovi (až na to, že ho rodiče přiměli studovat střední ekonomku), dalších třicet let pak od primáše Jury k Jiřímu.

Pavlica začal v dětské cimbálovce na LŠU, prošel regionálním folklorním souborem Dolina a v sedmnácti nastoupil v Hradišťanu. Ve dvaadvaceti se stal primášem a v pětadvaceti uměleckým vedoucí. Z hlediska folklorního muzikanta to bylo naprosté maximum, jehož šlo dosáhnout. Téhož roku dokončil studia hudební vědy a teorie kultury na FF UP v Olomouci a o rok později konzervatoř v Brně – housle. A zároveň začal hranice folkloru překračovat.

Řekl bych, že důležité jsou čtyři mezníky. V roce 1982 přelomové album Byla vojna u Slavkova, kde se lidový materiál ústrojně pojí s jeho kompozicemi a zároveň se odbočuje od tehdy kanonické formy cimbálovky v duchu uherského neoromantismu k oživení místních starších kořenů. Druhým mezníkem je pro mne syntetický tvar alba Hradišťanu s AG Flekem (1994), jako reprezentant Pavlicova oblíbeného fúzování (třeba se Spiritual kvintetem, Lapčíkovou a Viklickým, nebo jeho starší angažmá v Javorech). Pavlica ukázal, jak se může lidová hudba vhodně doplnit s rockem, folkem i jazzem.

Třetím vrcholem je album O slunovratu – Pavlicovo zhudebnění Skácela (1999). Hradišťan prakticky ve folklorním obsazení s nemnoha nástroji hostů navíc zde hraje moderní hudbu, která už se kompozičně výrazně liší od lidové, přitom díky archetypální poezii Skácela a charakteristickému zvuku skupiny nadále působí dojmem hlubokých lidových kořenů.

Čtvrtým vrcholem pak možná už je symfonická suita Chvění, kde Pavlica zúročil svá studia skladby na JAMU a napsal skladbu komponovanou pro symfonickou, lidovou, cizokrajnou a perkusní skupinu muzikantů.

Pavlica toho při svém talentu a pracovitosti zvládá mnohem víc. Uvidíme, jaká bude další meta. Osobně se mi hluboko vryla do mysli dvě jeho kréda. To jedno je, že písnička má mít tři p: „pohlazení, poznání, poselství“. Tím druhým, že než se při komponování vydáš cestou, která se nabízí, je tvá povinnost vyzkoušet, jestli tu není těžší, nesamozřejmější cesta, která by toho mohla v důsledku přinést víc.

Foto František Hnátek a Dominik Bachůrek