Dnes má svátek Taťána Zítra má svátek Arnošt

Tomáš Berka

Byl pátek, pršelo a v pražských tramvajích panovala nervózní nálada z nadcházejícího víkendu. Zvoní telefon, volá mi Stáňa. Všichni vědí, že nerad zvedám telefon, jsem-li vnitřně soustředěn na nějakou pro mě  důležitou věc. Vzhledem k tomu, že mě již chvíli okopávala jedna španělsky mluvící turistka a já přemýšlel, jak se jí pomstít, zvedl jsem ten hovor a hlasitě jsem zařval do mobilu té turistce u ucha „ahoooj, to jsem rád, že voláš …“.

Zvítězil jsem, turistka sebou trhla a spěšně opustila dopravní prostředek. Jenomže ouha, některá vítězství jsou pomíjivá. V tu chvíli totiž vystřídal jeden naléhavý ženský hlas ve španělštině  druhý, i když v češtině … a hned,  jestli prý mám čas… a co večer dělám… a spousty dalších přemotivovaných vět, které na mě v tu chvíli vychrlil můj telefon Stániným  hlasem. Nebudu to protahovat, prostě jsem odevzdaně přislíbil dostavit se na určené místo. Na druhou stranu sedět doma, když mohu vyrazit „za kulturou“ a k tomu ještě zdarma, mi přišlo hloupé. To že jsem nevěděl, do čeho jdu, patřilo v tu chvíli tak trochu k věci.

Byl jsem pozván na večer s názvem Zašití písničkáři do hospůdky s výmluvným názvem Zašité občerstvení. Do místa, kam se občas každý chodí zašít před hřmotným světem. Do místa, kde bych koncertní večer nečekal.

K mému milému překvapení bylo nabito do posledního místa a sedělo se i na schodech. Atmosféra jak za totáče, když přijel koncertovat nějaký disident. Polovinu přítomných tváří jsem okamžitě poznal. Fotografka a písničkářka Stanislava Koucká Nodlová si mě hned obsadila jako autobus a vysvětlila mi, kde jsem se to vlastně ocitl a co že je to tady za vesmír… Deset minut trvalo, nežli jsem informace vstřebal a na utvrzení své příčetnosti si objednal pivo. Zasyčelo do mě a začalo tlumit roztočený kolotoč mých mylných představ o nadcházejícím večeru. Po chvíli se přiřítil David Alfik Dewetter – praotec celého projektu a hlavně písničkář, muzikant a bůh ví co ještě, rozdal úsměvy všude dokola a položil na stůl plastový pytel se slovy „tady to je, tak za chvíli začínáme“, a zase zmizel. 

V tomto momentu se dostávám k titulku tohoto článku. Obsahem toho vaku byla totiž trička s logem Zašití písničkáři, na kterém je notová osnova a jehla s nití. „Vem si prosím to tričko, ať je jasné, že patříš k nám“ vybafla na mě Stáňa. Neodporoval  jsem a natáhl triko přes košili, i když jsem s daným stavem nebyl zcela ztotožněn a cítil fintu v zádech.      

Všechny obavy smazal Luboš Stráník, který se zjevil ve dveřích i se svojí ženou Verunkou, připomínající dobrou vílu z indiánských pohádek. Obavy z toho, co já si tady počnu, okamžitě zmizely. „ Sedni si někam k nám“ zahřměl s úsměvem. Dle rozkazu jsem si sedl vedle něj. Rozhlédl jsem se po židlích okolo a byla to vskutku vybraná společnost. V rohu seděl Petr Rímský – autor knížky plné akordů, kterou jsme v devadesátých letech měli všichni ve futrálu od kytary hnedle vedle svého zpěvníku. O kousek blíž fotograf Jiří Šámal se svým „hangdrumem“, perkusním nástrojem připomínajícím UFO. Márty – ředitelka festivalu Vyšehraní , Láďa Frič – všestranný kytarista s krásným hlasem a k tomu můj ortoped, Bubák - muž s blues na dlani… Pokračoval bych takhle ještě asi deset řádků. Co člověk to silný příběh…

Večer to byl nádherný, prosycený vzájemností a milou, vlídnou náladou od srdce k srdci. Takhle se hrávalo na festivalech a různých akcích ještě před revolucí. Prostě jen tak, bez honorářů, smluv a kampaní. Jenom pro ten pocit být u toho. A hlavně pokud to jde, tak třeba do rána…. Překvapilo mě, že polovina diváků si vzhledem ke svému mladému věku ty doby prostě pamatovat nemohla. A to je dobře… moc dobře… to mě na tom možná bavilo nejvíc. Vědomí, že to nikde nezaniklo, že ten genius loci písničkaření jen tak s kytarou žije dál.

Ten večer jsem na pódium nevylezl, ten večer ještě ne… to až ten další, na který jsem se přiřítil s ohromnou chutí a nutkáním zahrát si na vypůjčenou kytaru (kdo mě zná, tak ví, že hrát na cizí nástroje již mnoho let není můj šálek čaje), kterou mi podal právě Luboš Stráník. Skvěle, ano skvěle jsme si zahráli… To až v ten moment jsem se stal zašitým písničkářem i já a s úsměvem a hrdě od té chvíle nosím svoje tričko s notama.

Až jednou nebudete někdy v pátek vědět co se svým volným časem, koukněte se v počítači na http://zasitipisnickari.klanweb.cz/, možná to bude zrovna ten pátek, co se toto společenství někde schází a koncertuje. Stojí to za to. A zeptejte se Stáni, která to nejspíše bude moderovat, na své nové vlastní tričko s notama .

Přeju všem krásné léto.

Tomáš Berka

Foto: Jana Morávková a archiv

Foto týdne

Jste náš host číslo

9521318

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz