Karel Horký a Pavel Foltán ve studiu.

Že to hned úvodem vypadá tak trochu jako z učebnice dějepisu pro základní školy? Ale ono to tak nevypadá – ono to tak je. Snad jen, že nějakých těch dvacet let už nemusíte řešit buď dráty na čáře, či výjezdní doložku do Jugošky a tak nějak podobně. Asi tak nějak podobně, jako to naši předkové nemuseli řešit ani před necelým stoletím, anebo už před třemi sty lety… Zdá se ale, že něco tu přetrvalo i přes všechny ty věky. Zdá se, že časy se mění, ale že něco zůstává. Zdá se, že důvody k exulantství české inteligence tu stále jsou. („Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale…“, jak praví klasik českých klasiků.)

Nám pamětníkům, ale i mladším ročníkům, orientovaným na české hudební mapě, je jméno Daniel Forró – neboli občansky Karel Horký – velmi dobře známé a z paměti nevymazatelné. Jeho muzikální kořeny jsou v rodné Jihlavě, aneb jak on sám důvěrně říká v „Mahlerstadtu.“ Karel Horký dosáhl popularity už na přelomu 70. a 80. let minulého století („… to letí, to letí …“) na jihomoravské hudební scéně, kde byl – tehdy ještě coby student skladby u profesora Piňose na JAMU v Brně a před tím pochopitelně i jako absolvent konzervatoře – klávesákem brněnské art-rockové sestavy Progress 2, v níž hrál zhruba dvě sezóny a poté asi stejnou dobu působil ve fúzovní formaci Bronz, s nimiž koncertoval a za tu dobu i nahrál dohromady asi deset gramofonových desek - od singlů až po elpíčka.

Pak už ale tento prostor nemohl stačit rozvoji hudební osobnosti typu Karla Horkého - vrozenému žánrově nezaškatulkovatelnému rozměru i nespoutatelně kosmopolitní perspektivě. Jeho (hudebně sice „klasicky“, ale ohledně tehdy ještě nové techniky a nových technologií v podstatě průkopnicky) globálně rozvíjenému talentu a intelektu. A pochopitelně nemohl stačit ani jeho filosofickému gruntu s evidentním hudebně-vědeckým štiftem a tomu odpovídajícími schopnostmi. Otázkou je, zda i možnostmi. Takže už někdy v polovině zmíněných 80. let zakládá Karel Horký vlastní projekt s názvem Forrotronics, stojící na artificiální hudbě s praktickým využitím všech možností elektroniky a výpočetní techniky.

Tou dobou se mu začíná přezdívat i Mr. MIDI – a není divu: Mimo jiné je i firemním hráčem firmy Yamaha a vyhledávaným guru studiové magie. Ale působí i jako autor a producent scénické hudby, třeba k divadelním hrám, např. v tehdejším Divadle bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno, známé hlavně svými akvizicemi z oblasti muzikálové branže). V průběhu 90. let pak působí i jako pedagog JAMU, když zde – na své alma mater – obohacuje genetický rozměr brněnské akademické avantgardy i o ducha Forrotronics - a i tím vrací své škole i celé společnosti to, co mu do té doby dala. Při tom se jedna z jeho tehdejších studentek z Japonska stala jeho pozdější manželkou (tedy v reálném čase i současnou – aby bylo kuloárově úplně jasno)

A tahle zdánlivě nenápadná osobní věc po nepříliš dlouhé době rozhodla nakonec o tom, že se (rozený Jihlavan a domestikovaný Brňan) Karel Horký alias Daniel Forró přiženil do Japonska, kde se nedaleko města Nagoja usadil, a kde už několik let žije a s manželkou Čieko vychovává dceru a syna. Mě osobně jeho exil kdovíjak nepřekvapil, protože se dlouho známe - už z vysokoškolských časů. A kolem přelomu tisíciletí jsme spolu také několik let působili coby lektoři rockových kursů. Takže jsme po večerech probrali i nejedno téma ze života… Co mi ale od té doby ještě víc vrtá hlavou? Jádro pudla té historicky tuzemské tradice – v čem to xakru vězí, že tahle zemička, coby velkokapacitní líheň talentů a farma na špičkové fachmany ne a ne udržet si doma to nejcennější? Právě to nejcennější, co vždycky měla a (doufejme, že snad) zatím ještě pořád má – ty svoje Mozky a ty svoje zlatý český ručičky. A je šumafuk, jestli je to muzika, sport, plastická chirurgie a tak dále. A k čí škodě? Tož tak.

Karel Horký – coby nyní už několikaletý Čechojaponec – však na svou starou vlast myslí. A i přes tu dálku už doma předvedl, že stále tvoří, a že se duch Forrotronics dá skloubit mimo jiné i s tradiční japonskou kulturou. Ale při jeho předchozích dvou letmých misích nešlo jenom o muziku, ale šlo i o kulturní rozměr a tradici v širším smyslu. Tak třeba i s přispěním kontaktů z jeho okruhu se asi tak před dvěma lety dostal na zámek Horšovský Týn pravý a nefalšovaný samurajský meč - origoš jako Brno, a to poněkud přes Vídeň - jak jinak tady, že („kousek po kousku jak ve starým Rakousku…“)

Také letos v červnu povede Karlova několikadenní cesta přes Bratislavu, Krakov a Zakopané na Moravu i do Čech, kde se Karel Horký objeví při následujících kulturních a společenských příležitostech:

* 4. 6. od 19:00 hodin v Kapli Božího těla – vystoupení s japonským tenoristou Noritaro Dei, který učí japonštinu na olomoucké universitě (a s Karlem Horkým vystupoval v Tokiu už před dvěma lety) – téma recitálu je nasnadě „Japonsko a Morava v hudbě“ a po vystoupení bude s protagonisty i beseda na dané téma;

* 11. a 12. června mají Karel a Čioko v plánu rozhovor s Martou Kubišovou pro jejich časopis „Club Daniel“;

* 13. 6. v 19:00 hodin provede Karel Horký sólový klavírní a (Daniel Forró) varhanní recitál v sále ZUŠ na náměstí v Telči;

* 14. 6. od 17:00 hodin v jihlavské knihovně pak bude Karel Horký přednášet o Japonsku.

V rámci svého „výletu“ se Karel Horký jistě setká i s členy svého fan-klubu třeba v Brně, nebo v Boskovicích i v Praze, odkud 16. června s Čioko odlétají přes korejský Soul nazpět do Japonska. (Ten let jim teda nezávidím – a že my muzikanti jsme z profese na cesty zvyklí). No a já vám to všechno teď slepičím hlavně proto, že pokud budete tou dobou zrovna někde poblíž Olomouce, Telče, anebo Jihlavy, tak máte dost dobrou příležitost vidět a slyšet, co dělá, hraje a co si myslí sice nepřemedializovaná, ale doopravdická osobnost naší kultury. Osobnost netrpící ani náznakem celebritidy a těch podobných syndromů.

A na závěr líbějí vodpustit (třeba vzhledem k tomu, že někdo to rád horké, anebo že trocha bulvárie nikoho nezabije ) ještě malá perlička – Karel mi jistě promine: Už to bude bratru počítáno dobrých 30 let i kil, co jsem jednou přišel ke Karlovi na návštěvu do jeho tehdejšího podnájmu v Žabinách (pozn. pro příznivce country - jestli mě paměť neklame, tak tenkrát Karel kamarádil s Věrou rozenou Šolínovou, provdanou Martinovou, co tehdy studovala kytaru u prof. Sádlíka na konzervatoři v Brně – podobně, jako třeba Miloš Dvořáček a jiní). Karla jsem zastihl s nářadím v ruce nad rozkuchaným Moogem, což tehdy ve „východní zóně“ byly kultovní klávesy nadmíru velmi vzácně ojedinělé. Tehdy jsem střeva polyfonního Mooga viděl na vlastní oči v reálu a takhle zblízka úplně poprvé. A to jenom díky tomu, že se krátce před tím při koncertu legendární slovenské kapely Collegium Musicum její klávesák a protagonista Marian Varga poněkud rozehrál, takže ten jeho Moog hned po koncertě skončil v opravě – u Karla Horkého…

Pavel Foltán

(Foto: Forró archiv)