Jiří Tichota se 18.dubna s největší pravděpodobností dožije 75 let, což je jistě důvodem k připomenutí, zdaleka však ne důvodem k bilancování, výčtu čehosi, hodnocení, důvodem k halasným oslavám či pochvalnému poplácávání. Pan doktor se totiž nachází v běhu, je plný plánů, záměrů, dostavil se entuziasmus, přispěchala tvornost. Přes časté a okázalé připomínání vlastní vetchosti disponuje energií, jež je předmětem závisti širokého okolí; Jiřík ve své činorodé posedlosti nemá konkurenta. Dá se říci bohudíky. Ale já bych se rád dotknul něčeho jiného než hudby.

Toto vzdušné periodikum, na jehož stránkách se právě nalézáte, se kromě music a open kontinuálně věnuje jakési lehké koketérií s činnostmi spojenými s přírodou, trempinkem, se stálými návraty ke kořenům českého folku, trampfolku, trampcountry , a něžně se dotýká i trampské literární tvorby. Jiří - pokud vím - nikdy nebyl pravověrným trampem.

Ano, šel jednou padesát kiláčků z Prčic (-e?) do Prahy, v cíli si neopatrně na chvíli sednul, po půlhodině byl ve zcela ztuhlém stavu s pravoúhlýma nohama přáteli odnesen přímo do trabanta, šetrně odvezen domů a odtud dva další dny poponášen kam bylo zrovna třeba. Není pro něj dodnes problémem přespat pod širákem, strádat bez jídla a pití, a přitom podávat neskutečné turistické výkony. Jeho dva koníčky (-ci) - motýli a fotografování – jej surově zahánějí do situací pro gentlemana zcela nepřijatelných. Leží na břiše ve švýcarských Alpách na hraně převisu, v ruce drží síťku a oči nesledují stametrovou propast dole, ale třepotavý let malého motýlka, který není ani pěkný, ani se nedá jíst a je zajímavý jenom tím, že je takových málo. Nebo se vynoří se síťkou z nehostinného podrostu australského deštného pralesa, nahé nohy v sandálech posety pijavicemi a strážcové parku se hroutí, neboť prakticky všechno, na co v tom houští sáhnete či šlápnete, je smrtelně jedovaté. Ne pro Jiřího Tichotu. Jednou na hranicích mezi státy Pensylvánie a Ohio jsme se ocitli ve stojící koloně, šerifové hledali v každém autě uprchlého vězně a s odjištěnými puškami střežili řadu vozů, aby ani živáček neproklouzl. Živáček sice neproklouzl, ale Jiří ano; před nevěřícnými zraky mužů s kovovými hvězdami na prsou se odehrával zvláštní balet muže a žluťáska na pozadí zelených pensylvánských plání. Nakonec jej nezatkli, asi si mysleli, že uprchl odjinud než z vězení.

Když potřebujeme fotku Spirituál kvintetu v exteriéru, zažene nás Tichák většinou do krajiny vertikálně velmi členité, poskládá nás do malebné skupinky a stativ s foťákem umístí tak, aby po odpálení samospouště už nebylo v lidských silách k nám včas doběhnout. Samospoušť bzučí, Jirka běží, začíná to blikat, Jirka už leze po balvanu a má to k nám jen kousek, pak to cvakne a nás je pravidelně na fotce o jednoho míň. Nebo je ho tam přinejlepším jenom kousek, což vyjde nastejno. Večer na koncertě se ledva drží na nohou, neboť se takto fotíme často celé odpoledne.

 Ne, asi není tramp, ale přírodu zná jako málokdo. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli krmení, co ty jeho potvory (teď mám na mysli housenky) pořád potřebujou, jsou to mršky vybíravé a chuť mají tvrdošíjně konzervativní, takže se jednou v nouzi vypravil pro jednu blbou snítku něčeho až kamsi k Innsbrucku, pět hodin jízdy tam, pět hodin zpátky, znáte druhého podobného záchranáře?

Já znám jen jeden takový exemplář, a je mu už třičtvrtě století. Tak ať to pěkně zarovnáš, chlapče, ono je totiž každého motýlka škoda.

Foto František Heřman