U Březníku 1961

Ačkoliv Reďáka, občanským jménem Radovan Tížek, znám už nějaký ten rok, uvědomila jsem si, že o něm, kromě toho, že je jedinečný muzikant (jasně, že z brněnské líhně) a báječný kamarád, skoro nic nevím. Také většina z vás zná jeho jméno jen ve spojení s nádhernými písničkami, které stvořil, a tak jsem si řekla, že by bylo namístě ho tak trochu naší čtenářské obci přiblížit. Díky pozvání na nedávnou trampsko-muzikantskou slezinu v mém rodném městě, kde Red slavil mimo jiné i své kulatiny, jsem zjistila, že se narodil 24.února 1945. Jak sám říká, byl přiveden na svět v době leteckých náletů na moravskou metropoli, v malé vesničce Malé Tresné, nedaleko Boskovic. Ale vyrůstal již v míru a v Brně.

Vychovávala  mne ulice, a když už jsem pak počínal rozum bráti, začal jsem se věnovat podrobnějšímu studiu všech možných časopisů po tátovi, jako byl Junák, Vpřed či Ahoj apod. Takže i moje ulice dostávala v té době patinu Stínadel anebo všech těch prérií a plání, jak jsem je znal z Rodokapsů. A tehdy nejspíš mi zalezla pod kůži touha po romantice...

Co to mělo za důsledek?

Když jsem cestovával s rodiči vlakem na chatu mého strýce, dokázal jsem prostát celou cestu u part trampů, kteří zpívali písně o hrdinech, jak jsem je znal ze své četby. A v souvislosti s tím už někdy v deváté třídě se potom dala dohromady parta kluků, co si chtěli hrát na tuláky, ale nemělo to moc dlouhé trvání.

Chceš říct, že tím tramping pro tebe skončil?

Ne, to ne. Poznal jsem tam o rok mladšího kamaráda Pida, se kterým nás pak pojilo na delší čas pouto kamarádství. Bylo mi patnáct, když jsme spolu strávili krásný týden v Praze u Wimpyho, který byl kamarádem Pidových bratrů a který nás vzal na úžasný potlach - 27.výročí Údolí oddechu.

A co muzika?

S Pidem jsme pak na delší čas utvořili duo, které rozdělila až moje vojna. Mezitím jsem ale prošel učňovskými léty, protože jsem byl „doporučen ke studiu” na univerzálního brusiče. Byla to vlastně dobrá investice, jelikož mne tohle řemeslo potom docela slušně živilo v emigraci. To jsem ale tehdy ještě nevěděl. Vzdorovitě, ba dokonce pyšně jsem si vykračoval každou sobotu přes areál ZKL Líšeň s UStornou na zádech. V roce 1963 jsem pak s Lilkou a dvěma kamarády zpíval poprvé na pódiu, a to při trampském večeru v Hradčanech u Tišnova.

Večer trampských písní 1963

Jak se odvíjela dál tvá osobní historie?

Ještě těsně před nástupem k silničnímu vojsku (což byl pokračovatel PTP) jsem se stačil oženit. Moje žena byla z Tišnova, kde mnoho trampů nepotkala, a tak jsem ji po návratu z vojny začal zasvěcovat do tajů trampingu. Časem jsem s ní secvičil i pár starých písniček, jako například Srdéčko zrazené, a docela to šlo...

Chodíval jsi někdy „do houslí“ nebo do hudební školy?

V polovině 70.let jsem chodil nějaký čas do lidušky na zpěv, ale kapela, rodina, rybaření – to bylo příliš pro lenocha mého ražení.

Kdy tedy došlo ke „spáchání“ první autorské písničky?

Nechtěli jsme se v repertoáru pořád opakovat, tak jsem napsal svou první písničku „Vřesový háj“  a hned jsme vyzpívali druhou cenu. To mne tehdy nakoplo a pár dalších písniček na sebe nedalo  dlouho čekat. Dokonce jsem s písničkou „Jít, jít, jít“ někdy ve druhé půli 60.let vyhrál Večer trampských písní v Kostelanech. Dnes už neznám Kostelany, ani celou tu písničku.

Nastartoval jsi dobře, šlapalo to tak i dál?

Pak mne autorské touhy na nějaký čas přešly. Nebyli kolem kamarádi stejné krevní skupiny, kteří by stáli o něco nového, protože Brno novoty rádo nemělo. Začal jsem chodit na ryby s pár přáteli  a s kytarami a bylo docela fajn. A pak jednoho dne mě oslovil spolupracovník, tramp, že mají country kapelu a jestli bych jim nenapsal nějaký song. Tak jsem ho napsal, a protože notová osnova bylo pro mne velkou neznámou, musel jsem jim svůj výtvor zazpívat osobně. A hned jsem byl požádán o spolupráci.

Kdy se tohle odehrálo a jak se vše vyvíjelo?

To se psal rok 1974–75 a patřilo k tomu i pár vystoupení pro jeskyňáře, mezi které náležel náš kapelník. Píseň o Krasu z té doby chvíli hrála také Karabina. Když nás potom vzalo pod svá křídla Generální ředitelství Cihlářských závodů, rozhodli jsme se pro název Hurdis.

Hurdis 1978

Na parníku na Brněnské přehradě 1979

Nenásledovala poté i prezentace na Portě?

Na Portě 1976 nás trochu zviditelnila moje nová píseň Mark Twain, což je volání lodníků na Mississippi, podle kterého si zvolil pseudonym i známý spisovatel. Pak přišly další a další písničky, z nichž některé přežily, jiné ne. Když o rok později došlo k výměně banjisty, pro nového hráče byl náš repertoár málo bluegrassový, a tak došlo na textování amerických songů. Nastoupili Doc Watson, Jim a Jessi, Newgrass Revivals, Gentlemeni, Country Gazette a další. Ani jsem si nenechával kopie textů, co jsem napsal pro Svaťu Kotase nebo Uhlák, takže jsou pro mne nenávratně ztraceny. V roce 1979 jsme se probojovali do celostátního kola Porty v Olomouci, a to byl úžasný zážitek.

Jak dlouho trvala tahle muzikantská etapa?

Zas tak moc dlouho ne. V roce 1981 emigroval náš banjista a kapela to přes veškerou snahu neunesla. Rozpadli jsme se a já přešel ke skupině Jezdci, na což rád vzpomínám. Ale ani to netrvalo dlouho – touha rozběhnout se do světa byla tak silná, že jsme se v roce 1983 nevrátili z dovolené a zůstali v Rakousku.

Pomohl vám v té době někdo z bývalých kamarádů v emigraci?

V té chvíli se nám ozvali Lampa a Fony, kteří odešli dva roky před námi. Jejich nahrávky, které nám posílali, byly tak napěchované vábivou romantikou, že jsme po patnácti měsících v kultivovaném Rakousku nakonec skončili v náruči divoké kanadské přírody a stejně divokých kamarádů. Ne, že by Vancouver byl divočina, ale stačilo ujet pár desítek kilometrů a byli jsme mezi medvědy. Vlastně jsme opět získali spoustu přátel a i hudební vyžití na čundrech.

Nenásledovala další kapela?

Několik let jsme s Fonym, Lampou a dalšími třemi muzikanty tvořili českou taneční skupinu Rychlé šípy. Tam jsem našel cestu i k dechovkovým skladbám a dnes již nedělím písničky na trampské, či lidové, ale na dobré a špatné.

S Lampu a s Fonym - potlach Squamisch 1985

Pokračoval jsi v autorské tvorbě?

Ve Vancouveru jsem napsal okolo třiceti písniček a asi patnáct dalších textů na americké melodie. Tři písničkové texty jsem napsal pro české divadlo Za rohem, kde v té době působil i Lampa.

Zachovaly se ty písničky z oné doby, nebo byly nahrány?

O to se velice zasloužil kamarád Medvěd z Edmontonu, který písně emigrantských autorů dal do not a vydal zpěvníky nazvané myslím Tam někde za mořem, kde jsou i moje výtvory. Kluci z C&C  Bandu natočili CD, na kterém použili deset mých věcí a nazvali jej po mé nejznámější písni Kordillery. Někomu jsou bližší jiné písně, jako například Hory Colorada, Horký kanadský léto, Zasněná dívka nebo Černé nebe. Brněnští Hráči natočili píseň Rudá réva, Petr Kocman Chci být jak dým a použil mou hudbu k textu Mirka Černého Bejt kousek za vodou. Něco natočil taky Jirka Pařez se svou kapelou, myslím že Chycený blues a s kapelou Pozdní sběr opět Rudou révu.

Máš přehled přes to, kdo a jak hraje tvé věci?

Ne, já si žádnou statistiku nebo písničkovou kroniku nevedu. Takže, když se dozvím, že někdo natočil něco mého, nedělám z toho žádnou vědu, i když třeba s některými úpravami nesouhlasím.Rád vzpomínám na Greenhorny ve Vancouveru, kdy mne a  pár kamarádů pozvali na pódium a já si zazpíval Ohio a k tomu mi hrál sólo na harmoniku Tomáš Linka. To se nedá zapomenout. Taky jsme kdysi měli společné vystoupeni s Trapery, kde si v jedné mojí písni jednu sloku zazpíval Robert Křesťan, to byl ještě mladíček.

S Robertem Křesťanem ve Vancouveru

Kolik písní máš vlastně na kontě?

Já osobně se počtu svých děl nedopočítám, ale podle tvrzení mého kamaráda Bobánka, který jen tak mimochodem téměř všechny zná, by se ten počet mohl pohybovat někde mezi stovkou a sto dvaceti. Vlastně je to jedno, důležité jsou ty, které se zpívají.

A jak to vypadá s novinkami z poslední doby?

Musím se přiznat, že poslední dva roky odpočívám a otextoval jsem jen čtyři americké songy. Velice mě oslovila Alison Krauss a já napsal texty na I’ll fly away (Já bláhovej), Gentle River (Vlídná řeka)  a hlavně Hallelujah, kterou na You Tube vidělo v době vzniku tohohle článku okolo devíti stovek návštěvníků. Což mě potěšilo.

Píšeš raději melodii na texty, nebo opačně?

Pokud nenapíšu souběžně melodii s textem, tak raději píši text na melodii. Opačně jsem to zkoušel jen jednou na nějakou zakázku a ani nevím, jestli se to vůbec hrálo.

Nevznikly po tvém trvalém návratu do Česka nějaké nové hudební formace?

Teď se občas sejdeme s bývalými členy naší kapely Hurdis, abychom v pohostinných místnostech chalupy nebo hospůdky zavzpomínali na naše nezbedné mládí. Na Kanadu budeme se ženou Zdeničkou vzpomínat jako na sladký sen. Na to, co bylo těžké, se zapomíná a zůstanou jen všechny ty kouzelné a prozpívané noci a ta soudržnost a sepjetí, které jsme k sobě cítili, když jsme netušili, že se ještě někdy podíváme domů. Ale i to tak nějak od osmdesátého devátého pozvolna vyprchávalo.

Co vás čekalo po návratu?

Tady nás očekávalo jedno nedospělé vnouče, kterému musíme splatit dluh, co mají prarodiče, když se dlouho toulají. Nečekáme, že by se nám po návratu domů všechno zdálo úplně bezvadné, ale bude to asi chtít otevřít si zase dvířka do toho svého světa, kam nikdo nesmí nepozván. Přece jen etika tady ještě tak úplně nemá navrch. Jak se však traduje, člověk si prý zvykne i na šibenici. Tak jsme vlastně připraveni na všechno. Ale pořád je ještě dost i toho dobrého – kamarádů, muziky, trampování, a věřím, že zůstane i do budoucna...

Saskatchevan river Crossing 2010