Je to možná náhoda, ale faktem je, že záblesky mých vzpomínek nápadně často míří do oněch všeobecně opěvaných „zlatých šedesátých“ minulého století. Napadá mě, že to skutečně byla doba, kdy se dalo leccos zažít, zvláště v jejich druhé polovině...

Tehdy jsem se – jako člen tiskového oddělení Čedoku - začínal etablovat mezi novináři, specializovanými na cestovní ruch a turistiku. K tomu jsem si postupně doplňoval vzdělání, nejprve střední školu, pak vysokou. Na Střední škole knihovnické – novinářské větvi – jsem měl spolužačku Vladěnu Müllerovou, která byla redaktorkou časopisu Domov. Vydávalo ho Státní nakladatelství technické literatury a byl docela snaživou obdobou jediného tehdy u nás dosažitelného obdobného magazínu ze „západu“ – německého „Schöner Wohnung“, na který se stály fronty. Dnes je takových k mání výběr – ale obsahem se příliš neliší.

Domov měl rubriku kuchyně a vaření a tak brzy slovo dalo slovo: protože Čedok se tehdy skládal nejen z cestovních kanceláří, ale také ze sítě tzv. Interhotelů a ty si vydávaly soubory receptur – domluvil jsem se s Vladěnou a do Domova připravoval receptury, které pocházely z hotelového úseku Čedoku. Ale nejen ty – občas jsem našel zajímavou možnost oživit rubriku recepturami od někoho atraktivního. Nemohl jsem tedy minout Evu Pilarovou, která už tehdy proslula nejen jako osoba, která fantasticky zpívá, ale i ráda vaří, navíc jako mimořádný gourmet, který postupuje nezřídka podle svých vlastních receptur.

Na moji prosbu mě ochotně pozvala na Dlabačov, kde tehdy bydlela, abychom rozhovor pořídili v její vlastní kuchyni. Pamatuji si několik zajímavostí. Ve zvláštní policové skříni byla v obýváku vystavena rozsáhlá sbírka „angličáků“, které se tehdy velmi obtížně sháněly. Eva pro ně měla slabost a vozila si je ze zahraničních vystoupení. V protějším rohu stála mohutná aparatura, která byla ještě větší vzácností. Když jsem projevil k věži nelíčený obdiv, konstatovala Eva: „ to tady má ten můj (tehdy Jaromír Majer), von si moc nevěří, tak pořád poslouchá a nahrává, aby se to pořádně naučil“...

No a pak už jsme se dali do práce. Při skleničce whisky (i ta tenkrát nebyla moc běžná) jsem Evu zpovídal a pamatuji si, že jako svůj recept mi tehdy nadiktovala postup, jak připravuje kachnu. Bylo vidět, že je pyšná nejen na své kuchařské umění, ale také na svou moderně zařízenou a skvěle vybavenou i zásobenou kuchyni, která si nezadala s těmi vzorovými ze Schöner Wohnung. Pro mne byl tento rozhovor zážitkem na celý život, vždyť jako jeden z nemnoha novinářů jsem měl příležitost poznat Evu zcela netradičně, úplně jinak, než jsem ji znal z divadla Rokoko, kde jsme jednu sezonu s osadou Zlatý Klíč účinkovali v prázdninovém pořadu „Nokturno mladých autorů“. My jsme se tehdy během večera střídali s dvojicí Kopecký-Faktor (Takový schody do nebe) a tu a tam se potkali s Evou, která byla tehdy v Rokoku v angažmá. Tak mě teď na závěr napadá, že jsem Evin recept vlastně nikdy sám nevyzkoušel, i když mě na základě zmíněné rubriky v magazínu Domov v rozhlase vyhlásili jako člena „klubu vařících mužů“, třebaže vlastně vyznavačem zástěry vůbec, ale opravdu vůbec nejsem...

Foto: Archiv Míry Navary