Začátkem června (1968, pozn. red.) po návratu Divadla Járy Cimrmana z Vídně jsme požádali profesora Ladislava Smoljaka a doktora Zdeňka Svěráka, aby nám o zájezdu vědeckého týmu, jehož jsou členy, něco napsali. Prof. Smoljak nás odkázal na září. Zeptali jsme se, zda potom už nebude pozdě. „Bude“ odpověděl profesor Smoljak, „ ale to je právě důvodem našeho odkladu.“ Koncem září nám přinesli oba vědci článek, který v nezkráceném znění otiskujeme:

Náš Jára Cimrman razil heslo: Psát pozdě je znakem seriózní žurnalistiky !

Na XIV. sympoziu rakousko-uherských novinářů v Saazu ( nynější Žatec) zdůvodňoval toto heslo příhodou z vlastní zkušenosti :

„ Mému příteli Františku Ulrychovi ukradli jednoho dne automobil. Druhý den se objevila v Národních listech tato zpráva:

Malíř František Ulrych obětí loupeže !

Včera v dopoledních hodinách uloupil neznámý zločinec známému českému malíři Františku Ulrychovi automobil přesto, že měl přední kola uzamčena na řetěz a zadní kola podložena dřevěnými klíny. Pohotová policie je zločinci na stopě.

Automobil byl za tři dny nalezen, Františku Ulrychovi vrácen, lupič jat a vsazen do vězení. Ještě téhož dne odjel František Ulrych se svou přítelkyní na venek, po cestě však narazil na spuštěné závory a následkem nenadálého uvedení jedoucího vozidla do klidu byl vymrštěn ze sedadla na sloup elektrického vedení, kde se zranil. Ptám se : Co zbylo z novinové zprávy během pouhých tří dnů ? Nejeví se nám nyní původní zločin jako dobrodiní a horlivost policejního sboru pravou příčinou přítelova zranění ? Vždyť zásluhou zločincovou byl by můj přítel František Ulrych sice bez automobilu, ale zato zdráv a nezraněn ?

( Citováno ze stenografického záznamu ).

Jako mnohokrát v životě, i tentokrát osvědčilo se nám inspirovat se z nevyčerpatelné studnice moudrosti Járy ( da) Cimrmana. Neboť oč jsme dnes zralejší a zkušenější, než jsme byli na začátku letošního června ? Faktický obsah našich vědeckých objevů se arciť nemění. Avšak úhel pohledu na reálie a jejich interpretace nemohou zůstat nemodifikovány.

Povězme si tedy po tomto úvodu, jak vypadal náš zájezd do Mistrova rodného města a čím jsme obohatili své výzkumy.

Především jsme byli překvapeni, jak je Vídeň česká. Teprve zde jsme pochopili, proč se Jára Cimrman, jemuž byla Vídeň rodištěm i působištěm po značnou část jeho života, mohl cítit Čechem-vlastencem. Nejen vývěsní štíty nad obchody, ale rytmus života vůbec, způsob, jakým penzista usedá na lavičku v parku a krmí vrabce, i sám způsob, jakým vrabec drobty přijímá, to vše působilo na nás neodolatelně českým, ba téměř pražským dojmem. Neméně překvapující byly i naše zážitky z auly divadla Metro, kde jsme po dva dny seznamovali vídeňské i zahraniční publikum s Mistrovým dílem a osobností.

Reakce sálu byly takřka k nerozeznání od těch, na jaké jsme si zvykli doma – v sálku Malostranské besedy.Vídeňské publikum se směje na týchž místech jako publikum pražské, ovšem německy.Stejně tomu bylo i s potleskem. Na druhé straně tu jistě sehrála svou roli ta skutečnost, že většina cimrmanologů přednesla své příspěvky v poměrně srozumitelné němčině.

Překvapení jiného druhu nám připravil prof. Fiedler. Tento rakouský cimrmanolog vedl s námi mnohaletý urputný spor, v němž chtěl světu dokázat, že Jára Cimrman není českým, nýbrž výlučně rakouským kulturním fenoménem. Nuže, jak se tento „propagátor“ Cimrmanova odkazu postaral o to, aby alespoň Mistrovo jméno vešlo v obecnou známost rakouské veřejnosti ? Zde je výsledek našeho soukromého průzkumu: Dotázali jsme se 135 dětí předškolního věku, 117 dětí školního věku ( 58 děvčat, 59 chlapců), 230 žen (z toho 211 v domácnosti), 786 mužů. 1264 osob celkem ( z toho dva nebyli rakouští státní příslušníci).

Ze všech dotázaných o J. Cimrmanovi nevěděl nikdo nic. Pěkné vysvědčení pro předního vědeckého pracovníka !

Teprve po našem přednáškovém turné zájem o Cimrmanovu osobnost zesílil a prohloubil se.

V době, kdy jsme Rakousko opouštěli, pracovalo v zemi již 12 kroužků přátel Járy Cimrmana ( zvlášť čile si vedl kroužek při Škole domácích nauk v Linci v čele s obětavou profesorkou H. Stupfovou – tiskneme jí touto cestou ruku). Bývalá Einbahnstrasse byla přejmenována na Cimrmangasse, vítězný exponát výstavy kaktusů byl na Mistrovu počest pokřtěn jeho jménem atd.

Vedle této popularizační stránky našeho zájezdu měl pobyt českých cimrmanologů ve Vídni i nesmírný význam vědecký. Učinili jsme totiž objev, který od nálezu Mistrovy pozůstalosti v liptákovském domku v Pojizeří ( 23.února 1966) nemá obdoby.

Již několik měsíců před vídeňským zájezdem vešel s námi v písemný styk archivář rakouské Státní opery ve Vídni pan J.G. V zastřeně formulovaných narážkách upozorňoval nás na existenci jistých písemností, které nám chtěl předat pouze při osobním setkání. Využili jsme tedy příležitosti a hned po prvním představení jsme pana J.G. navštívili. Pan J.G. nás velice mile přijal, písemnosti však z důvodů, které vysvitnou později, neměl ani u sebe, ani v archivu Opery. Zavedl nás však do blízkého parku k soše císaře Františka Josefa I. a otevřel v naší přítomnosti důmyslnou skrýš v podstavci monumentu. Vyňal z ní objemný svazek listin a notového materiálu, vtiskl jej do ruky hudebnímu znalci dr. Hedvábnému a kvapně se s námi rozloučil.

Po prozkoumání dokumentů jsme s úžasem pochopili, že se nám dostal do rukou materiál nezměrné kulturně historické ceny. Pochopili jsme zároveň, proč se archivář J.G., rakouský státní příslušník, tak úzkostlivě vyhýbal, aby se jeho jméno dostalo jakýmkoli způsobem s tímto objevem do spojitosti. Sami jsme cítili, že po dobu pobytu na rakouské půdě máme v rukou výbušninu. Nemůžeme v této chvíli ještě prozradit vše. Proto jen několik nejzákladnějších údajů. Svazek rukopisů, nalezený ve Vídni ( dále jen „ Vídeňský nález“) obsahuje jedno úplné Cimrmanovo operetní dílo nazvané „ Hospoda na mýtince“, dále 37 samostatných operetních čísel ( předehry, árie, kuplety) a 6 motivických náčrtů k operetě „Len“.Nález sám o sobě by nebyl problematický, kdyby se jeho zveřejnění tak flagrantním způsbem nedotýkalo cti a muzikantské poctivosti mnoha světových ( převážně vídeňských)

operetních komponistů. Valná část ctitelů Offenbachových, Lehárových, Straussových, Nedbalových i Piskáčkových ( sic!) bude zřejmě nucena polknout nejednu hořkou pilulku, až bude u svých miláčků pracně shledávat alespoň jedinou původní melodii, která by nepocházela z Cimrmanova pera.

Dosud ne zcela vysvětlenou otázkou zůstává, jak mohlo k odcizení melodií dojít a proč Cimrman proti této krádeži neprotestoval. Dr. Hedvábný soudí, že tu skupina vídeňských komponistů zneužila svého postavení porotců ve velké soutěži operetních skladatelů, vypsané u příležitosti instalace vídeňského obřího kola v Prátru v roce 1896 ( průměr kola 61 m, nejvyšší poloha kabiny 64,75 m nad zemí, rychlost otáčivého pohybu kabiny 0,75 m za vteřinu, původní počet kabin 32 – dnes už jen 16, celková váha 430,05 tuny).

Podezření dr. Hedvábného potvrzuje fakt, že ačkoliv soutěž byla uzavřena k 31. červenci 1896, byly její výsledky vyhlášeny teprve v roce 1901. To opravňuje k domněnce, že operetní skladatelé Lehár a spol. čekali celých pět let na to, až Cimrman – jehož slabší paměťová kapacita ( 0,31) byla všeobecně známa – vůbec zapomene, že soutěž obeslal. Kalkulace jim dokonale vyšla. Z Cimrmanova dopisu bratranci v Mělníce jasně vyplývá, že Mistr už v roce 1899 po svých operetních dílech, poslaných do soutěže, ani nevzdechl. Pánové „porotci“ si tedy mohli bez obav svůj lup rozebrat. Že se to neobešlo hladce a bez nechutných tahanic, o tom svědčí dlouholetá řevnivost například mezi Straussem a Lehárem, stejně tak jako špatně zacelený šrám na Offenbachově levé líci, na jeho posmrtné masce dodnes patrný.

Zhodnocení „Vídeňského nálezu“ si vyžádá nesporně ještě delší čas, avšak již dnes můžeme veřejnosti otevřeně a se vší odpovědností sdělit, že ještě v této sezóně uvede DIVADLO JÁRY CIMRMANA Mistrovo základní operetní dílo „Hospoda na mýtince“ ( ve zkrácené verzi, neboť celé dílo trvá odhadem sedm a půl hodiny).
Pro adaptace budovy divadla bude ovšem sezóna zahájena pravděpodobně až v listopadu t.r.

Prof. Ladislav Smoljak
Dr. Zdeněk Svěrák
( Mladý svět 39/1968)