Čtvrt na šest ráno, stařičká paní bytná buší na dveře. „Pane redaktore, pusťte si rádio. Obsadili nás Rusáci.“ To je blbej sen, říkám si a zapínám rádio. Štípnu se, nespím. Vyjdu v pyjamas před barák, v Libni U kříže, a poslouchám hučení. Hučení!!! HUČENÍ!!! Taxikář na náměstí Holého přemýšlí. „Musíme ject horem přes Žižkov, v Karlíně už jsou tanky.“

Taxikářský telefon chrlí informace. „Co nejblíž k rozhlasu bych prosil.“ Vysadí mě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Před rozhlasem jsem v okamžiku, když tanky a samopaly na Václaváku rozstřílely muzeum, a pak je teprve ministr Hofman dovedl před rozhlas. Lidi ho poznali a házeli na obrněný samohyb kamení, a tak ho ruští důstojníci zakryli důstojnickým pláštěm a popojeli.

U vchodu byla hradba orgánů. Do sebe zavěšení, ve dvou řadách tu stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Obrněná vozidla na ně zdánlivě najížděla a střílela do vzduchu. Nehnuli se. Co se tu do devíti hodin odehrálo, to je na reportáž. Pak jsem běžel do redakce a stihnul třetí mimořádné vydání Mladé fronty.

O srpnových událostech píšou všichni. Ti, co byli ve Vídní, v Americe, na Mallorce, i ti, kteří se v té době ještě nenarodili. Nikoliv ti, kteří po celý týden dělali „horké noviny“, kteří pak 20 let nesměli publikovat. Jako můj kolega a „patron“ Ivan Kovalenko. Když nás Rusové 22. ráno propustili z budovy Mladé fronty, čekal na nás, mimo jiných, Jaromír Hořec, první šéfredaktor MF z roku 1945. Z čtyřiceti sedmi redaktorů, kteří jsme strávili noc namačkáni v jedné místnosti, nás k vydávání novin zůstalo jedenáct.

Já sem prd uměl, a tak jsem do prvního čísla Svobodné Mladé fronty napsal jen patetický článek Mládež nebude kolaborovat. Leninský svaz mládeže mi ukázal, že se neumím orientovat. A tak se o mne starali Jiří Steiner a Ivan Kovalenko. Jirka mě odchytil hlavně proto, že jsem byl kreslivej, a tak jsem do MF a Lidové demokracie kreslil. Protože jsme většinou vycházeli v jedné tiskárně. Vystřídali jsme jich za týden čtrnáct. A Ivan mě vodil jako medvěda, protože mě vždycky napadlo, kde že by se mohlo něco dít. Záhadné mimosmyslové vnímání. Povídám, mohli bychom udělat rozhovory s rodičkami, co čeká jejich dět, až se narodí. A tak jsme jeli na Karlov a tam zrovna Rusáci stříleli na porodnici. A tak to bylo pořád. V redakci jsme se občas stavili, aby Ivan psal a já kreslil.

Povídám: „Ivane, bylo by dobře, kdyby se naše noviny dostaly i mimo Prahu.“ „Jak?“ "Půjdeme s balíkem na výpadovku a pošleme je dál tirákama.“ První várku jsme odevzdali v Klíčanech na cestu do Teplic ba i Ústí. Pak nás napadlo poslat noviny do Liberce, ze kterého jsme dostávali zprávy o aktivitě lidstva. Vydali jsme se tedy taxíkem na Prosek (taxi jsme neplatili, stačilo ukázat novinářský průkaz). Ale tam stál rozkročený přes celou ulici polský tank. Přemlouváme důstojníka v typické polské hranaté čepici, se kterou jsem potom jezdil na čundry, aby nás pustil.

Poslouchal, jak brebentíme, pak nás rukou zarazil a povídá: „Proše pana, my nie okupanti.“ A pak jsme vyrozuměli, že nám nabízí pomoc. Noviny poslat náklaďáky do Liberce. Proč náklaďáky, dejte mi je. Tak jsme mu dali dva balíky Mladé fronty a jeden Lidové demokracie, hodil je do věže, naskočil na tank jako na koloběžku a odjel. Koukali jsme na sebe s Ivanem jako blbci…..

Druhý den nám na jugoslávské velvyslanectví přišel fax. „Noviny obdrželi, děkujeme.“

Teprve později jsem se dozvěděl, že tank jel pomaličku celou noc a po ránu zastavil před libereckou radnicí, s namířeným kanónem, a tak všichni zalehli a čekali na výstřely. Ovšem z velitelské věže vyskočil Polák, naházeli mu balíky novin, on je donesl do vchodu, kde v kukani Informace šílel strachy vrátný. Hodil mu je na zem a řekl něco v tom smyslu, že Polsko je pozdravuje.

Inu, tak se stopují tanky.