Editorial je takový útvar, ve kterém někdo z redakce obvykle dává na vědomost okolnosti toho, co bude nebo je otištěno. Tak mi promiňte, že se nejdřív zastavím u toho, čemu se už docela dlouho říká „poslední věci člověka“. Ten letošní rok začal z tohoto pohledu zvláštně. Objevilo se sice pár úvah, co asi bude znamenat třináctka v letopočtu, ale nikdo to asi nebral moc vážně.

Ani já. Dokud se nestalo, že jsem dva dny po sobě šel na pohřeb, což se předtím nestalo v mém životě ani jednou a protože nejsem zrovna na tato shromáždění fanda, se spoustou mých kolegů či známých jsem se tímhle způsobem ani rozloučit nebyl. Ale umřel můj redakční kolega z Mladého světa Mirek Hucek a den po něm měl pohřeb můj redakční kolega z Melodie Vláďa Vlasák.

V prvém případě jsem na Zbraslavi potkal řadu lidí, které jsem neviděl léta.V  druhém případě jsem seděl vedle Jarka Nohavici, Jirky Dědečka, Jirky Černého a nová obřadní síň byla plná lidí, pro něž Vláďa psal do Melodie, do Mladé fronty, do časopisu Jonáš klubu i do tohoto portálu Music Open. A ve stejnou dobu jako my s Vláďou se zase jiní loučili se skvělým jazzovým kytaristou Rudolfem Daškem.

Říkal jsem si, že taky ten rok mohl začít lépe. Pak konkláve zvolilo nového papeže Františka, v obchodech se objevily kraslice, vajíčka a vejce všeho druhu, jak to tak před Velikonocemi bývá. Pozval jsem do Táborového ohně Vladimíra Čecha a připravil si na něho otázky, z nichž první byla – jak přišel ke své trampské přezdívce Vejce. Chystal jsem je však marně, protože ten večer už byl v nemocnici a den po prvním jarním dnu tenhle svět opustil. Většina národa si ho pamatuje jako moderátora televizní soutěže Chcete být milionářem?, mnozí ho zažili jako českého krále na cestě z Pražského hradu na Karlštejn, přátelé písniček  ho znali z Lochotína, Rokoka, zimního potlachu v Lysé nad Labem a mnoha dalších míst, mnozí věděli i to, že jeho maminka byla úctyhodná televizní hlasatelka Heda Čechová, otcem filmový režisér Vladimír Čech.

Až si budete loupat vajíčka zdobená různými barvami nebo obtisky, věnujte jedno ahoj i člověku, kterého jeho kamarádi znali jako Vejce.

A tak teď k editorialu. Velikonoční týden začneme řádky, které napsal majitel sloní paměti Josef Kobra Kučera. Už jsem ho několikrát chválil za to, jak tím, že si hodně pamatuje, může uvádět věci na pravou míru. V duchu doufám, že to nebude zkoušet zrovna na Velikonocích. A abychom dostáli tomu „music“ v našem názvu, najdete řádky o krásném koncertu v Gongu, který moderující Tony Linhart opět nazval Pocta trampské písni a pocta to opravdu byla.  Zatímco vyprodaný Gong aplaudoval například Béďovi „Šedifkovi“ Rohrichovi nebo Mikimu Ryvolovi, další písničkářská legenda Pavel Žalman Lohonka oslavil své narozeniny veřejnou rozhlasovou nahrávkou první jarní den v budějovickém rozhlase, a o nejen řecké, ale světové legendě Vangelisovi píší u příležitosti jeho sedmdesátin Jana a Fedor Skotalovi. Doplněno bude videozáznamy jeho slavných hitů.

V úterý 2. dubna vám nabídnu pohled do mého březnového kalendáře, protože v řadě případů se bude shodovat s kalendářem vaším, možná však, že některý z mých zážitků pro vás bude i inspirací pro budoucno.

Ve středu 3. dubna si počtete pořádně výživné Vokounovo kalendarium a na čtvrtek naše jihočeská kolegyně Hanka Hosnedlová připravila rozhovor s Jimem Drengubákem. Téma je jasné – 35 roků Nezmarů – ale kdo zná Jima (o ostatních Nezmarech ani nemluvě) ví, že šedivá je teorie, zelený strom nezmařího života. Tenhle rozhovor by mohl pokračovat roztomilým cestopisem Jima po jižním Vietnamu, ale taky napsala Lilka Pavlak o evropském bluegrassovém summitu v Praze, přibývá pozvánek a kratičkých informací do Melanž…takže bůhmilý  (a Fedor s Janou) ví, co se nám do portálu podaří vměstnat a co třeba najdete o chvíli později. Jisté je jen jedno – že vás máme rádi!