Zatímco šéfredaktor Ňuf si odskočil do teplých krajin, já se tady klepu zimou a říkám si, jestli to není trest za to, jak jsem při svém posledním editorialu napsal – a po pravdě – že mezi Prahou a Brnem už je jaro. Určitě většina čtenářů MO si to ještě ani nepřečetla – a už uhodily mrazy, sněhy, ledovky a bouračky na cestách všeho druhu. Marně jsem připomněl, že před rokem tu byly mrazy taky.

Naštěstí se poslanci domluvili už před časem, že prezidenta bude volit celý národ - a myslím, že málokdo čekal, jaký hokej se z toho vyvine. Nebudu se pouštět do detailů, protože už hodně dlouho ( tak asi od roku 1989 bych řekl) jsme se my občané tak nezajímali o politiku jako tentokrát. Přesněji řečeno - kam se ta naše země zvrtne, když bude na Hradě ten nebo onen. Doufám, že ti co se rozkmotřili, protože volili každý jiného, už se zase mají rádi. Moc se mi líbilo, jak někdo – uprostřed srdceryvných příběhů rozpolcených rodin- připomněl americkou zásadu, že ve volbách jdou proti sobě levice a pravice, ale po volbách mají všichni jednoho, a to svého prezidenta. Stojí to za zamyšlení, protože Američani ten prezidentský hokej hrají už hodně dlouho a dá se věřit tomu, že mají nějaké zkušenosti.

Bydlíme v Krči ( to je Praha 4 )a volíme ve škole. Tentokrát jsme šli volit druhé kolo hned první den.Byl už večer,ale pěšina ke škole připomínala magistrálu, jen místo reflektorů svítily oči a lidi byli k sobě nějak přátelštější. Krč pod sněhem, vchod do školy málem pod vodou, jak si za chvíli okroužkovaní voliči v seznamech volební komise hned za dveřmi zdupávali sníh z bot.

Večer ukázali v televizi, že volili oba kandidáti i pan prezident, ale všichni už se těšili na sobotní odpoledne, kdy se hlasy sečtou a na večer, kdy bude poprvé mluvit k národu nově zvolený prezident - to ještě nikdo nevěděl, který.

A přišlo odpoledne a ukázalo, že při absenci 40% občanů u volebních uren dalo deset procent víc voličů dalo hlas Miloši Zemanovi, který se tak stal prvním občany zvoleným prezidentem České republiky. A když jsme u těch čísel – jedenáctým prezidentem od 28. října 1918 na Pražském hradě.

Zase se výsledek probíral zprava i zleva, zase mluvili neúspěšní kandidáti, podporovatelé z obou stran, novináři, herci, politici, statistici…Červenou nití bylo doufání, že Miloš Zeman bude prezidentem všech občanů a že předvolební prezidentská kampaň a prezidentské chování a vládnutí jsou dvě různé věci. Doufejme my všichni, že to tak bude, protože to naše republika potřebuje jako…však znáte to úsloví o drbání.

Ale tak k tomu, co najdete na našich stránkách. Jestli si přitom budete přiťukávat nebo skřípat zuby, to nechám na vás, ostatně stejné to bylo s volbou prezidenta.

V pondělí 28/1 najdete tento editorial a možná i Arthura, protože volby jsou nepochybně pro kreslíře dobré sousto.

V úterý 29/1 si přijdou na své nejen milovníci bluegrassu, ale všichni, kteří se snaží mít trochu přehled přes hudební dění v Čechách, na Moravě i na Slovensku a tím, kdo jim jej poskytne, nebude nikdo jiný, než Lilka, držitelka nejvyšší ceny Mezinárodní bluegrassové federace.Musím se přiznat, že mě ani tak nevyvádějí z míry Lilčiny cesty do Ameriky a jiných končin světa, jako její cestování ze Švýcarska na Moravu a okolí. A přehled, který ona sama má o našich muzikantech.

Ve středu 30/1 se dočtete další díl Hanky Hosnedlové o jejích slavných jihočeských krajanech, kteří si říkali Minnesengři.

Pátek – první letošní únorový den – bude ve znamení povídky Dala Stivense Kamenáč Bill, takže i ti, co to dosud nevědí, seznají, kdo to takový Bill byl.

O víkendu – když budete chtít přijít na jiné myšlenky, doporučuji Vokounovo kalendarium, protože to je pravidelně připomenutí celé řady znamenitých lidí, na které bychom si patrně zrovna nevzpomněli. Je to taky zároveň takový maličko zdvižený prstík, abychom nezapomněli, že existuje něco, čemu říkáme čas.

A když jsme u toho nezapomínání – překulí se neděle a v pondělí 4.února tady najdete řádky slavného rockera, frontmana padesátiletého Olympicu Petra Jandy, který se zamýšlí nad tím, co je to vlastně v životě sláva.

V úterý 5.února doporučuji článek Ivana Kotta Aleje, protože si uvědomíte, že ani když má někdo dřevěnou náturu, není před serpentinami tohoto světa chráněný.

Středa přinese opět pokračování seriálu o Minnesengrech a můžete si jen – spolu se mnou – lehce povzdechnout, jaká škoda, že pod našim nebem z téhle sestavy zbyl už jen jeden a to zrovna ten s nejsmutnějším jménem – Žalman.

Na další víkend jsme s dovolením krajana Kenedyho připravili jeho rozhovor o životě kousek od Dawsonu na aljašském Yukonu, který vedl s Jožinem,  reportérem jihočeského webového občasníku Jižan. Doufám, že do té doby dorazí i fotky, abyste měli k výživným Kennedyho slovům i obraz.

Mezitím se z tepla vrátí Ňuf, který má v pase napsáno Fedor, takže bude psát další editoriál a určitě ho bude zajímat, jestli jsem nezapomněl napsat, že vás máme rádi. ( Nezapomněl,protože máme ! )