Včera byl konec světa. Zase. Naposledy jsem zažil konec světa 31.12.1999. Prvního ledna jsem se probudil v pekle, protože svatý Silvestr v Malostranské besedě byl velmi náročný. Desítky čertů mi bušili do spánků (zevnitř) a šílené techno bylo proti tomu pianissimem. Dneska nic. Oko (jedenadvacet) jsem nehrál, ale hleděl jsem kolem sebe s určitou nejistotou, protože Mayové byli asi nejzvrhlejšími matematiky a nejkrvavějšími astronomy.

Pro jistotu jsem si šel koupit pivo do Máje, tedy, Teska, tedy „MY“, což je obchodní dům vedle bývalé stanice metra, nyní hluboké díry v místech, kde jsem zkoprněle hleděl na obrazy Tichého a celé řady prvorepublikových umělců, kteří tvorbou platili svoji konzumaci. Vinárna se jmenovala „ U JÉŽÍŠKA“ a zapsala se do historie České pojišťovny tím, že zde sedávali emeritní pojišťovací matematici, a když si na vedlejším generálním ředitelství, v nádherném secesním paláci s úhořem Pepíčkem ve foyeru, nevěděli s něčím rady, tak pro ně poslali půvabnou sekretářku, tito specialisté na budoucnost problém vyřešili a vrátili se ke svým debatám, které rozhodně nebyly pesimistické.

Tak. To byl dlouhý oslí můstek od včerejšího konce světa k dnešní přítomnosti a zítřejší budoucnosti. Nevěřil jsem, že konec světa nastane, nejsem nevěřící Tomáš. Ten měl totiž 21. prosince svátek. A pranostika praví: „ O svatém Tomáši meluzína straší.“ Časopis „Meluzína“ u nás zatím (a to je s podivem) nevychází a tak se role strašení ujmul „Blesk“. Je zajímavé, že když jsme pohladili komunisty po hlavě a my se po hlavě vrhli do kapitalismu, tak všichni na otázku, jak se vám líbí svoboda, říkali: „Sláva! Můžeme cestovat.“ S údivem jsem sledoval, jak se z nás najednou stal národ nomádů. Já jsem si sice velblouda nepořídil, ale nadšeně jsem jel z jihočeské chalupy Vaška Johanuse na zmrzlinu do Lince. Tak už kdysi dávno jezdili Jihočeši ještě koňkou. Pak Vídeň, Manila, ale je pravda, že jsem si na „osvobození“, tentokrát bez tanků, víc vážil toho, že jsem přestal mít strach. Sice jsem před listopadem říkal, co jsem chtěl (ale opatrně), psal jsem si co jsem chtěl (ale jen v pěti průklepech pro kamarády), kreslil a kolážoval jsem si co jsem chtěl, ale vystavovat jsem mohl jen co oni dovolili.

Na prvního máje jsem zajišťoval, aby pracovníci Kulturního domu hlavního města Prahy měli dostatek hesel a práporů, a tak jsem mohl v tiskárně tohoto největšího organizátora kultury a volného času mládeže a občanů v naší tehdejší socialistické federaci tisknout Portýra a zpěvníky, ve kterých byly písničky, které by se na Festival politické písně v Sokolově nehodily. Ne dlouho. Takže jsem si už dlouho zvykal na to, že všechno, co je kvalitní, umné a vkusné má brzký konec.

Proto jsem se včerejšího data nebál. Všechno, co stojí za prd, co dříve vítali mávátky pionýři z příkazu školy a strany se nyní zase mává a mává, ale za peníze. Bohužel za vaše a moje, i když my jsme mávání odmítli. Tak nám zvýšili daně. Radostně mává i náš oblíbený komiksový hrdina Donald Duck. Pardon, kardinál Duka. Ale šéfredaktor mi nedovoluje psát o tom, kdy vlastně už byl konec světa, protože máme být pozitivní a máme se mít rádi. Tak se mějte.