Moc se mi do psaní nechtělo. Ale tuhle navečer jsem potkal Miloše Horanského (s jeho Andělem). „Jen hezky napiš, já taky napíšu“, povídal. Je o pět let starší a navíc píše ručně. Tak toho holt letos ještě nenechám.

Co dělám? Uklízím. Po sobě. Tedy, snažím se uklízet. Ten celoživotní nepořádek.

Proč já léta schovávám zrovna tenhle výstřižek? Čtu rub, líc, dívám se proti světlu a nic. A tak je to skoro se vším.

Nejobtížnější je ale dělat pořádek v přátelích.

Plno jich zase odešlo. Smutek z nenahraditelnosti, neodvratitelnosti. Ale na druhé straně radost z rozmluv, které spolu teď vedeme na mnou nepoznanou dálku..

S těmi co zatím zůstávají se vidíme čím dál méně a možnost nápravy v nedohlednu

(Vidíte tu kupu navštívenek? Samej rest v nich je). Když se ale přeci jen potkáme, cítím, že všechno trvá, že se nic nezměnilo – pauza nepauza.

Nejhorší je to pořád s těmi, kteří neumřeli, neodstěhovali se a přece přestali být...

Taky jsem se zařekl, že už nebudu sledovat žádné časopisy, noviny a tak. Samozřejmě sleduju. Mnoho toho v hlavě nezůstane, jen taková snůška pocitů chuti nevábné. Fakt mě nenapadlo, že po dvaceti letech zůstane fakticky nedotčen příběh strádání české duše ve druhé polovině minulého století a že nejmocnějším zdrojem současných témat bude nepoctivost námi dosazených správců věcí veřejných, že z pravdy a lásky se stane výsměšná říkačka....

Zjednejme nápravu!. Jsme tím panu prezidentovi Havlovi povinováni.

Já pro sebe v těchto dnech našel moc dobrou vzpruhu. Jmenuje se Bohuslav Reynek. Doporučuji vřele.

Váš Honza Jíra