Čtvrt na šest ráno, stařičká paní bytná buší na dveře. „Pane redaktore, pusťte si rádio. Obsadili nás Rusáci.“ To je blbej sen, říkám si a zapínám rádio. Štípnu se, nespím. Vyjdu v pyjamas před barák, v Libni U kříže, a poslouchám hučení. Hučení!!! HUČENÍ!!! Taxikář na náměstí Holého přemýšlí. „Musíme ject horem přes Žižkov, v Karlíně už jsou tanky.“

Na pozadí války na Ukrajině básníkova vzpomínka na sovětskou okupaci 1968

„Děti, vstávejte, je válka!“ probudil nás hlas maminky za dveřmi. Bylo to zvláštní probuzení. Zatímco ona pamatovala dvě předešlé, my měli to štěstí, že jsme mezi válkami zatím nějak prokličkovali. Ne, že by se svět dohodl, že s válkami bude po té druhé utrum. Ale žili jsme dobře uzamčeni v kufru, který mohl každou chvíli někdo vzít a zahodit. Svět seděl na hrozbě atomové střelnice a my žili svými mladickými starostmi a optimismem konce šedesátých let. Absolvovali jsme slavné majálesy, kdy byla velká sranda, a volili jsme za krále Ginsberga nebo později Edu Pergnera a v průvodech křičeli, co chtěli.

Zleva countryový zpěvák a organizátor Waldemar Plch, Mistr Rudy Kovanda, silák Franta Kocourek (poznáte ho podle toho, že telefonní sluchátko drží jako činku). Dole zleva novinář Fedor Skotal, činorodý průkopník moravského folku Aleš Kvapil, dole televizní dramaturg Jaroslav Kravka. Sedmdesátá léta minulého století, Vysokoškolský klub v Brně.

Pan doktor Kravka na svém facebooku zveřejnil tuto vzpomínku na bohémské mládí s připomínkou podivuhodné aférky na scéně naší populární hudby. Nesmírně oblíbenou čtenářskou soutěž Zlatý slavík vyhrál neznámý, poměrně zpomalený invalidní důchodce z Brna, nějaký Rudy Kovanda. Tedy, vyhrál... Redakce v průběhu hlasování změnila pravidla - účastnit se mohli jen umělci kvalifikovaní, s tzv. přehrávkou. Nebylo možné dopustit, že by výkvět oflitrované socialistické kultury porazil - s prominutím - prosťáček z Moravy.

Vlastně se jmenoval baron Pierre Louis le Bris a byl potomkem starého šlechtického rodu. Rodina z něj chtěla mít architekta, ale tak klidné zaměstnání pro Pierra nebylo. V devatenácti letech dobrovolně narukoval do beznadějné války v Indočíně. V regionu, kde napřed prohrála jedna světová velmoc a o pár let později druhá světová velmoc. V kterém zvítězil komunismus a kousek vedle Rudí Khmérové, ještě něco horšího, než je komunismus.

Potkali jsme se na tehdejším Malinovského náměstí v centru Brna, kousek od Domu umění, v němž v Procházkově síni sídlilo začínající divadlo. Nazvali se podle eseje Jiřího Mahena Husa na provázku, a opravdu se tak v nastávající husákovské éře ještě chvíli mohli jmenovat.

Nejstarší bluegrassový festival na Slovensku oslavil své 25. výročí týden po padesátém Banjo Jamboree v Čáslavi. Po dvouleté nucené přestávce podmíněné covidem se konečně mohl zase konat v nádherném prostředí Strážovských vrchů, kterým vévodí majestátní hora Vápeč.

Casey Driessen

Nejstarší bluegrassový festival v Evropě, Banjo Jamboree, oslavil své půlstoleté výročí v nádherném areálu letního kina a koupaliště v Čáslavi – Vodrantech. Festivalu se zúčastnilo šestadvacet kapel a vypukl tradičně v pátek večer v šest.

Pohled na prostranství pevnosti

Od našeho amerického spolupracovníka.

Navštívili jsme kus americké historie. Historie v podobě Bentovy staré pevnosti. Je vzdálená necelých 10 mil města La Junta. Brzy z rána protáčíme kola našeho forda a zakrátko stáčíme do parkovacího prostoru pevnosti. V tom okamžiku spatřím chlapíka, jak svižným krokem chvátá přes pole a rovnou k nám. Hned jsem ho poznal. I on si vzpomněl na naše loňské setkání, a tak nezbývá, než si „zalomit palce“ trampským pozdravem.

„Hello Johnny!“ zdravím a on vrací můj pozdrav.