„Začalo to, jak jinak, v hospodě“, říká Rostislav Pačes zvaný Salátník z Jevan. „Dan Hůlka totiž občas chodil v noci na hřbitov zazpívat babičce. Snad Pešek nebo Petr Gruber jednou Na statku povídá - co kdybys někdy zazpíval taky v kostele? Já jsem se chytil, že by se to mohlo pojmout jako benefice, protože Aldašín je v zoufalém stavu. Díky tomu, že moje maminka je jedna z asi tak pěti farníků, co jich je v Jevanech a já už jako kluk s ní chodil bílit a uklízet kostel, jsem znal i zákulisí. Věděl, co všechno je zdevastované.

Dan souhlasil. Uvažovali jsme o jiřské nebo spíš bartolomějské pouti, kdy bývá také setkání rodáků Jevanské léto. Nakonec jsme vymysleli Rybovku. To bylo v létě 2007“.

 Kostel sv. Jiří na Aldašíně

Farní obec Aldašín lehla i s kostelem sv. Bartoloměje popelem hned na začátku třicetileté války, v roce 1621. Až v roce 1729 zde byl znovu postaven kostelík a zasvěcen sv. Jiří. Je obehnán zdí a za ní je malý hřbitov. Leží zde i pár známých lidí, naposledy přibyl hudební skladatel Karel Svoboda. Sluncem prosvícené místo uprostřed jehličnatého lesa správně patří k Jevanům, kostelík pod černokosteleckou farnost.

S jedním farářem si vůbec nerozuměli – zatímco jevanským nešlo o mejdan, ale o záchranu padajícího kostelíka, farář soudil, že za ten mejdan by měli církvi zaplatit tak osmdesát tisíc. Jsou přece bohatí. S jeho nástupcem už byla řeč bližší realitě.

„Dan nás překvapil, když se hodinu před začátkem objevil nejen s klávesistou Martinem Radou a pár členy doprovodu, jak jsme předpokládali, ale s asi pětatřicetičlenným sborem. Večerní termín umocnil atmosféru, takže jsme v duchu děkovali panu faráři za ty jeho klacky pod nohy. Ovšem vztahy s ním byly špatné“, vzpomíná Rosťa Pačes.

V Jevanech je skoro každý Pačes, proto musí mít ty rodiny své další určující přídomky. Rosťa je Salátník, ale jsou zde také Pačesové Modráci, Louňováci, Vohradové, Vemena z Nový ulice, Kuřata, Ruďánkové, Kociánové...Prý dvacet tři rodin, ale těžko se to počítá. Než se na tom Statku doberou konečného čísla, nikdo už neví, kolik to vlastně je. Po skoro desetiletém soužití mám někdy pocit, že pačesovatím. Prý je to ale normální.

Zatímco na Statku počítají, stává se z vánoční produkce Rybovy Mše vánoční úžasná tradice. Důvěrný Hůlkův kamarád Pavel Šebek zvaný Pešek (je Pražák, není tedy Pačes) postaví u hřbitovní zdi stánek s horkými nápoji. Převáží je rovnou z vánočních trhů na náměstí Míru v Praze a dává je zdarma. Úžasný svařák, který řízne medovinou. Peškův jevanský vynález pijí zvláště Pačesové. Vedle nápojů má Pešek krabici od bot, a do ní se dávají peněžité dary. Letos do ní sněžilo.Uvnitř v kostele je další krabice, do té obvykle nesněží. Každý rok se vybere tak kolem patnácti tisíc korun.

Rosťa Salátník: „za tři roky je kostel z nejhoršího venku. Hotová je střecha, výměna části krovů, oprava vnitřní omítky, oprava vstupu do věže, část opravy římsy, oprava márnice atd. Hlavně se ale o Aldašíně znovu mluví a píše. Všechny předvolební programy se zde v Jevanech o něm zmiňovaly. To by před pár lety nikoho nenapadlo. Skoro po třiceti letech byly loni zase v kostele křtiny, letos pohřeb z kostela, na mších už bývá mnohem víc lidí. Pan farář občas přivede Petra Lutku (jistě ho znáš jako někdejšího písničkáře, dodává) a on se svou ženou hraje a zpívá. Často chodím odemknout a provádět návštěvy a poutníky. Myslím, že se původní záměr daří pomalu, ale přece naplňovat“, uzavírá dobrovolný kostelník.
Rostislav Pačes je technik a pracuje v Praze. Kostelníkem je dobrovolně. Na obchodě v Jevanech visí informace o dění na Aldašíně s kulatým razítkem Úřad kostelníka. Asi jediného kostelníka na světě, který není věřící. Věří ale v dobrotu, charitu, pomoc, a v tom bude Bohu blíž, než leckterý praktikující křesťan.

Foto: Jindřich Pospíšil - Želwa