Novinářka, publicistka, básnířka a prozaička.

S výjimkou pětileté novinářské epizody v Plzni prožila celý život v Českých Budějovicích. Díky tomu, že se v roce 1968 angažovala proti vstupu spojeneckých vojsk, byla pak nástupem normalizační politiky, kdy mimo jiné odmítla podepsat i Slovo do vlastních řad, vyřazena z novinářské činnosti, ale i z jakékoliv jmenovité kulturní prezentace, včetně zaměstnání.

Uvádí i dnes folkové festivaly, ale tvrdí, že se v muzice příliš nevyzná. Řídil Portýra, Melodii a svým způsobem i několik televizních pořadů: Honza Dobiáš, se kterým jsem měl potěšení pohovořit u polední kávy. A to v první větě není zdaleka všechno, čím se Honza v životě zabýval...

Žiju v Praze, narozen 9.1.1944 v Hostouni u Prahy, ale cítím se teplickým patriotem, vyučen univerzálním nástrojařem (dělal jsem ovšem i svářeče-státní zkoušky i na svařování barevných kovů, montéra ocelových konstrukcí a pomocníka ve slévárně) , vystudoval jsem dálkově střední novinářskou školu s maturitou.

Trampovat jsem začal s osadou Lone Star, později přejmenovanou na Howgh. Byl jsem vedoucí, autor a režisér amatérského divadla TESTROJ (Teplické strojírny). Pro častou neúčast na čundrech, protože o víkendu jsem měl vystoupení, z osady vyloučen.

Novinář, publicista, scénárista. Publikovat začal v polovině 60. let mj. v týdeníku Mladý svět, v moravském (a slovenském) vydání Mladé fronty vedl rubriku Trampský weekend. Redaktor měsíčníku Kurýr a svazarmovského časopisu Zálesák, kde se potkal s Josefem Kobrou Kučerou, Ladislavem Vencálkem a dalšími pozdějšími souputníky. Po roce 1970 správce loveckého zámečku v Moravském krasu, saunař. Redaktor Brněnského večerníku, později Mladé fronty. Reportér, hudební recenzent.Od r.1980, aby se vyhnul členství v KSČ, pracuje na volné noze jako televizní a rozhlasový scénárista. Na konci 80. let krátce působí jako novinář v JZD AK Slušovice.

Narodil jsem se šest týdnů po Dni Dé. V té době již Kobra brázdil ulice se svým osmipérákem a ještě jsme se neznali. I já jsem po půl roce dostal svůj osmipérák a jeho košatinka skýtala mnoho dírkových komor v prostoru. Takže to byl základ mého nahlížení na svět skze dírkovou komoru. S Kobrou jsme se potkali o pár let později, ale to už jsem se díval na svět přes optické sklo.

Je také recitátor, publicista, vysokoškolský pedagog (FF UK a LA J. Škvoreckého).

Jedna ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60.let. Jeho Docela malé divadlo / 1962-1969/ stačilo během sedmiletí existence inscenovat kolem dvaceti titulů a vytvořilo i zvláštní interpretační styl. Kromě pořadů americké beatnické poezie, byli první, kdo po létech uvedli do nejen na divadelně-poetické jeviště básně Jiřího Ortena/ Na pomoc slova!/ Jana Zábrany / Mlčet je horší /, Jiřího Koláře /Učte se čarovat /, Ivana Blatného / Miluji tě, krásná Te…/ Ivana Diviše / Povíme si to! / a Ivana Slavíka / Snímání s kříže / . Byl vůbec první, kdo scénicky představil poezii Václava Hraběte / Stoptime, 1966/ a básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka /1968/.

Vyšel spolu s Honzou Vyčítalem, Marko Čermákem a Pepíčkem Šimkem z trampské osady Hejkalů. Jádro později slavných Greenhorns vznikalo u malých ohníčku kolem Zbiroha a v povodí Berounky. S Greenhorns hrál ještě na Portě 1970, na moravské předkolo Porty v Karviné v létě roku 1971,už přijel s ostravskou kapelou White Horse, kterou zatím stačil založit. Mimochodem, ta kapela hraje dodnes.

Vlastně se známe celý život. Potkáváme se při práci, na koncertech a festivalech, na pohřbech i na mejdanech. Na Kobrových vernisážích. Asi to není náhoda, řečeno s kolegou C.G. Jungem. Nic není náhoda.

 Jsem přesvědčen, že není náhoda ani to, že se znovu nyní potkáváme. Otvíráme nový portál, a protože jsem celoživotně asi hlavně novinář, chci mu říkat časopis. Otvíráme časopis nejen o muzice, ale i o dalších věcech k životu patřících. Možná víc patřících, než ta muzika. Navíc jsem rád, že v té naší základní partě jsou tak vynikající osobnosti.