Letos se již po deváté konal 13.-14. května v Bϋhlu, ve městě proslulém švestkami, o kterém jsem již psala v článku o únorovém Evropském bluegrassovém summitu.Na programu bylo tentokrát šest kapel ze čtyř zemí. Poprvé v historii festivalu tam vystupovali také Švycaři, a to Sunny Mountain Grass, Angličané The Toy Hearts z Birminghamu a Kanaďani Red Grass z Vancouveru. Zbývající kapely byli Američané,Valerie Smith & Liberty Pike z Tennessee, Special Consensus z Chicaga a Doyle Lawson & Quicksilver.

Již v pátek večer byl obrovský sál Bürgerhaus Neuer Markt vyprodaný. A úderem sedmé to vypuklo. Zahajovali Sunny Mountain Grass, ze začátku snad trošku nervózní, ale po vřelém přijetí publika to z nich brzo spadlo. Kapela byla založena v roce 1988 a již po 13 let pod svou domácí horou Sonnenberg, od níž je odvozen název kapely, pořádá jeden z nejlepších švýcarských bluegrassových festivalů. Zúčastnilo se jej v minulosti také několik českých i slovenských skupin.

Hrají ve složení Robert Brunner – dobro, Andreas Kappeli – banjo, Thomas Custer -mandolina, Tom Borcherding (kromě Kruger Brothers jeden z nejlepších švýcarských muzikantů) – kytara a Daniel Girard - basa. Všichni krásně zpívají. Kromě tradičních bluegrassových standardů jsme měli možnost slyšet také několik písní a capella, rychlé instrumentálky a také vlastní tvorbu. Celým programem vtipně provázel Thomas Custer. Jeho „high lonesome“ hlasem zazpívaný a zajódlovaný Muleskinner Blues přivedl publikum přímo do extáze a musel pak několik částí opakovat znova a znova. Také Old Joe Clark v rytmu vlaku se moc líbil, stejně jako vlastní instrumentálka o španělském psovi jmenem Perruggio, který vždy ráno čekal na pláži, až začne Andy hrát na banjo...Ač hráli celkem 90 minut, obecenstvo si ještě vyřvalo a vytleskalo pár přídavků, poslední byla nádherná Who Will Watch the Home Place.

Hoši byli spokojeni a prohlásili, že jsem jejich nejvěrnější fanynka, skoro jako maminka, neb je všechny znám ještě dřív, než kapela vznikla a vždy, když vystupují v cizině, tak jsem tam s nimi. (Mimo území Švýcarska hráli pouze dvakrát, a to na Bohemian festivalu v Písku v Česku v roce 2008, a teď tady).

A pak nastoupili Valerie Smith & Liberty Pike. Valerie Smith je bombastická zpěvačka a showmenka s obrovským charisma z půvabného městečka v Tennessee, Bell Buckle. Střídavě hrává na housle, mandolinu a tančí kolem mikrofonu. Povídala, že mandolinu tentokrát zapomněla doma a zjistila to až na letišti. Chtěla prý si ji nechat poslat, ale stálo by to pomalu jako nová, tak se musí pro tentokrát spokojit s tím, že si ji bude sem tam půjčovat od Shana.

Již deset let ji nerozlučně provází senzační houslistka, písničkářka a zpěvačka Becky Buller, původem z Minnesotty. Tu jsem kdysi poznala jako nesmělého teenagera. Za ta léta s Valerií se z nenápadné kukly vyklubal nádherný motýl. Také ona střídá housle pro změnu s banjem.

Jejich hlasy fantasticky ladí. Ostatní členové kapely se poměrně často mění. Tentokrát si děvčata přivezla pro mne úplně nového, ale opět výborného kytaristu Shane Blackwella a basistu Davida Tousley. Jako vždy je na cestách provází jejich neúnavný manažer J.Gregory Heinike.

Valerie miluje lodičky na vysokém podpatku. Po příletu do Německa si koupila zrovna dva páry. Ze začátku koncertu básnila o tom, že konečně se její nohy prodlouží a zeštíhlí a nebude vedle Becky vypadat jako trpaslík. V krásných šatech a vysokých podpatcích se rázem proměnila v bluegrassovou Tinu Turner. První set měla na nohou ty první, v dalším ty druhé, ale její euforie pomalu vyprchávala. Ke konci již tancovala bosá. Politovala jsem ji, když jsem uviděla ty krvavé puchýře na patách po vystoupení.....Parádo trp!!! A to má ještě pětitýdenní šňůru před sebou. Jinak Valerie se pohybuje na rozhraní bluegrassu, horalské muziky, swingu a akustické country. Dá se říct, že hraje takzvany Southern Mix. Becky si německé publikum získala v tom okamžiku, když promluvila německy. Také zazpívala pár písní Elvise Presleyho z dob, kdy sloužil jako voják v Německu a starý šlágr zpěvačky Neny - Sechsundsechzig Luftbaloons. A lid šílel.

Kapela účinkovala na tomto festivalu již podruhé. Do Evropy jezdí skoro každý rok a vždy je to obrovský zážitek je vidět naživo. Patří k mým nejmilejším. Samotnou Becky jste možná měli možnost vidět se slovenskou kapelou před pár lety v Bratislavě. V Česku ještě nebyli, ale jistě by obohatili každý festival!

Nakonec se na podiu shromáždily obě sobotní kapely a společně nám zahrály několik písní. Nejkrásnejší byla You Are My Flower v podání děvčat a úplně poslední přídavek, nádherná instrumentálka od Billa Monroe - My Last Times on Earth (Můj poslední čas na zemi, pozn. red.). Nejenom mně vehnala slzy do očí.

Bylo již dlouho po půlnoci, když se v předsálí muzikanti-diváci sešli k sejšnu. Ještě to pěkně hučelo, když jsem po druhé hodině odcházela spát...

Sobotní ráno nás přes špatnou předpověď počasí probudilo sluníčkem. Festival začínal o půl jedenácté vystoupením kapely Redgrass, sympatickým kanadským triem z Britské Kolumbie, venku na náměstí Johannesplatz. Představili se nám příjemnou směsí tradičního bluegrassu a old time music. Kris Boyd střídal mandolinu s kytarou, Steve Charles banjo s kytarou a Sean Cronin hrál na basu. Moc pěkně zpívali. Také ze začátku vypadali nejistě a povídali, že někdy hrávají i na ulici. Ale srdce publika si získali hned po pár tónech. Myslím, že nejenom mne vrátili zpět do minulého století a byl to pěkný pocit! Během jejich vystoupení zmizely za jevištěm dva historické kočáry z nedalekého zámku, poháněné motorem místo koňmi.

Záhy se znovu objevily a přivezly z nádraží další účinkující, tentokrát anglickou rodinnou kapelu The Toy Hearts. Ta slavila v Německu úspěchy na posledním Bluegrass Jamboree, aneb festivalu na kolečkách. (Také jsem o tom psala.) Kapelu tvoří dvě atraktivní temperamentní zpívající sestry - Hannah, hrající na mandolinu a Sophia Johnson s kytarou - jejich táta Steward, výborně hrající jak na banjo, tak na dobro, strýc Howard Gregory na housle a Tom Bull na basu. Děvčata nejenomže krásně zpívají, ale Sophia je snad nejlepší kytaristka, jakou jsem kdy viděla. Střídá martinku s cigánskou kytarou na swing a na obě je jednička. Většinu svých mužských kolegů může klidně strčit do kapsy. Jak sama říká, její největší vzory jsou Clarence White a Django Reinhardt. The Toy Hearts hrají trochu bluegrass, country, hodně swing, western swing , cigánské melodie a s naprostou lehkostí se pohybují mezi mnoha styly. Dají se charakterizovat jejich vlastní písničkou v rytmu swingu, Tequilla & High Heels – děvčata jsou stejně jako Valerie milovnice vysokých podpatků. V roce 2008 a 2009 se předvedli na IBMA v Nashville a byli na šňůře po USA. O Sophii se psalo v časopise Acoustic Guitar. Také je sleduji řadu let, od jejich nesmělých začátků. Jdou nahoru jako rakety. Myslím, že se právě nacházejí na vrcholu své kariéry. Tatík mi prozradil, že se chystají natočit opět nové cédéčko.

Hlavní program v Bürgerhausu začal ve dvě hodiny. Shromáždily se tam pěkné davy, které se hned po otevření vrhly do sálu, aby získaly co nejlepší místa. Bylo totálně vyprodáno. A to se už otevřelo nebe a začala parádní bouřka.

Odpolední program zahájili Redgrass. Tréma z nich již dávno spadla a předvedli nám prvotřídní program, protkaný humornými historkami. Mezi tradicí a převzanými věcmi jsme slyšeli i jejich vlastní tvorbu.

Po nich přišli na scénu Special Consensus Grega Cahilla z Chicaga. Ty jste měli možnost vidět v záři 2009 v jičínském divadle. V Česku se jim děsně líbilo a bylo jim tam moc dobře.

Kamarádi muzikanti s nimi po koncertě jamovali a radostně popíjeli skoro do rána...Greg mi povídal, že poprvé v životě okusil moravskou slivovici. A tak se stalo, že také poprvé za svou dlouhatánskou karieru zaspal - a uletělo jim letadlo z Frankfurtu. Nejenom proto ale prý na ten koncert nikdy nezapomenou. Letos se mi nepodařilo jim něco v Čechách sehnat, neb v té stejné době hraje v Praze Doyle Lawson. Ale doufají, že se tam příště snad opět dostanou.

Také oni trochu změnili obsazení. Místo Ryana Robertse, který byl v Jičíně, si přivezli nového kytaristu Dustina Bensona. Ten přijel do Evropy poprvé v živote. Také Ashby Frank změnil kapelu a místo něho nastoupil na mandolině Rick Faris, který hrával od malička v rodinné kapele The Faris Family.

Kapela loni oslavila své 35. narozeniny a při té příležitosti vydala nové cédéčko “ 35 years of The Special Consensus “ u Compass Records. Stejně jako tomu je u našich čtyřicetiletých Poutníků, tři čtvrtiny členů tehdy ještě ani nebyly na světě. Greg za ta léta vychoval asi čtyřiačtyřicet mladých muzikantů. A projezdil s kapelou skoro celý svět. Donedávna byl prezidentem IBMA, mezinárodní bluegrassové asociace v Nashvillu. Jeho doprovodný styl hry na banjo je naprosto geniální. Pochopitelně kapela měla obrovský úspěch a všichni litovali, že hráli jen dva sety odpoledne a večer již ne.

Po nich znovu nastoupili Toy Hearts a také hráli jako o život. Předvedli nám celou paletu svého různorodého repertoáru. Přítomni muži si mohli oči vykoukat, dvě tak atraktivní a výborné zpěvačky a muzikantky pohromadě, to se jen tak nevidí. Tatík střídal banjo s dobrem a těžko říct, na co hraje líp. I strýček s houslemi a basák dělali co mohli. Zazněla i jejich proslulá píseň Tequila & High Heels a nějaký fanoušek jim flašku tequilly donesl až na jeviště.....

Jelikož píšu reportáž a ne román, už toho raději nechám. Odpoledne uteklo jak voda a spousta přídavků zkrátila přestávku na večeři o víc než půl hodiny. Všichni museli opustit sál, neb hlavní hvězda večera - Doyle Lawson - měl zvukovku.

Večerní program opět začínal Redgrass, muzikanti již pěkně rozehraní a rozezpívaní, takže se ukázali v tom nejlepším světle. Totéž platilo i o Toy Hearts. Znám je deset let, ale tak výborné jako ten večer jsem je ještě nezažila.

A pak přišlo to, na co všichni nejvíc čekali. Legendární Doyle Lawson se svou kapelou Quicksilver. V Německu hráli naposledy před šestadvaceti lety.Napíši vám o nich jenom krátce, předpokládám, že když po Bϋhlu měli dva koncerty v Praze, určitě se o nich dočtete z jiných zdrojů.

Každopádně Doyle – ročník 1944 - začínal v 11 letech na mandolinu, a již předtím zpíval jak doma s rodinou, tak v kostele. V osmi letech se obrátil k Ježíši Kristu a od té doby je hluboce nábožensky založený, jako ostatně většina amerických bluegrassových muzikantů. Odjakživa byl obklopen hudbou, vyrůstal ve východní Tennessee v okolí Bristolu, který platí za domov Country Music, neboť již v roce 1927 tam své první nahrávky točili Blue Jodeller, Jimmie Rodgers a Carter Family. Prošel několika kapelami, první se jmenovala Country Cousins a na profesionální dráhu se dal v 18 letech v kapele Jimmiho Martina, samozvaného krále bluegrassu. Od něho přešel k J.D. Crowe, a pak následovalo osm let s Country Gentlemen. V roce 1979 si založil vlastní kapelu Quicksilver. Jeho život by byl na knihu a jenom vyčíst jeho úspěchy by bylo nad mé síly. Každopádně Quicksilver platí za nejlepší vokální bluegrassovou kapelu všech dob. A vždy se pohybují na úplném vrcholu.

Před pár měsíci se bluegrassové publikum značně rozhořčilo, neb si přidal do kapely bubeníka. Diskuse kolem toho ve Státech byly a jsou nekonečné. Do Evropy si ho naštěstí sebou nevzali, a tak se i nadále můžeme nerušeně těšit z jejich nádherných vokálů, které jsou skoro bez konkurence.

Ostatní členové kapely jsou Mike Rogers - kytara, Corey Hensley - basová kytara a nádherný zpěv, Jason Barie - housle, kapelní benjamínek, nejnovější přírůstek banjista Jessie Baker, kterého jste měli nedávno možnost v Praze vidět s kapelou Mike Clevelanda Flamkeepers. Chvíli se na jevišti ukázal i jejich bývalý člen, který na této šňůře dělá zvukaře, Carl White.

Tajnou hvězdou večera byl pro mnohé jejich senzační dobrista Josh Swift. Prima dobrový kouzelník ! Po jejich vystoupení následovaly „standing ovations“ a museli dobře šestkrát přidávat.

Nakonec se všichni účastníci festivalu sešli na jevišti a zahráli Will the Circle Be Unbroken. Doyle prohlásil, jak je to fajn, že ač se s Gregem a ostatními semtam setkává na festivalech, teprve teď měli poprvé možnost si společně zahrát. A tak ještě následovalo Listen To the Rain Falling, a poslední zazněla Nine Pound Hammer.

Ač již bylo dávno po půlnoci, obecenstvo stále nemělo dost. Ale opravdu už byl konec.Myslím, že to byl nejlepší festival za těch devět let. Bude těžké tuto vysokou laťku překonat na příštím, jubilejním desátém.

Walter Fuchs, německá country legenda, který tuhle velkolepou akci za pomoci města pořádá, odvedl opět pořádný kus práce. Patří mu vřelé díky nás všech.